Jako zabít ptáčka

Autorka: Harper Lee Počet stran: 280 Nakladatelství: Mladá Fronta Vyprávění: Ich forma z pohledu Čipery Anotace: Maycomb v Alabamě je bezvýznamné ospalé provinční městečko obklopené poli s bavlnou. Ve 30. letech 20. století jsou Spojené státy americké zachváceny hospodářskou krizí, ale ta se obyvatel Maycombu dotýká jen okrajově. O letních prázdninách je největší starostí osmileté Čipery a dvanáctiletého Jema vymýšlení plánu, jak vylákat místního podivína z jeho dobrovolného domácího vězení. Když je ale mladý černoch obviněn ze znásilnění bílé dívky, události naberou dramatický spád. Obhajoby se ujímá otec Čipery a Jema, advokát Atikus Finch. Toho čeká předem marný boj s předsudky, strachem a nenávistí. Román Jako zabít ptáčka ale rozhodně není o rasismu a nespravedlivých soudních procesech. Je to čtivý příběh o dospívání a braní rozumu, o různých formách osobní statečnosti, o přetvářce, morálce a zodpovědnosti. To vše vyprávěno pohledem osmiletého děvčátka. Harper Lee knihu dokončila v roce 1959 a román měl okamžitě obrovský úspěch. Získal Pulitzerovu cenu a dočkal se filmové adaptace s Gregory Peckem v roli obhájce Atika Finche.

Kniha Jako zabít ptáčka patří mezi klenoty americké literatury. Jedná se ale opravdu o takový literární skvost, nebo jen o přeceňované vyprávění?

Nespočetněkrát citovaná americká klasika je zařazena jako povinná četba v mnoha školách ve Spojených státech, Američané na ní velmi bazírují a jsou na ni velmi pyšní.

Příběh je vyprávěn malou dívkou Janou Luisou, jinak také Čiperou. Čipera je šestileté děvčátko, které žije s o dva roky starším bratrem Jemem a otcem Atikem, který pracuje jako právník. Rodina žije v malém městečku na americkém jihu. Čipera popisuje své dětství; líná horká léta, sousedské vztahy, dětské hry. Do této poklidné atmosféry ovšem zasáhne soudní proces s černochem, který údajně znásilnil bílou dívkou. Obhajobu černocha vede právě Atikus Finch, otec obou dětí, a občané města se k tomu ne vždy staví s pochopením. A nedávají to znát jen nesouhlasnými slovy...

 

Na začátek musím velmi pochválit krásnou obálku. Anotace hlásá velmi dramatický příběh, takže jsem celou dobu čekala, že se něco stane. Čekala jsem na akci a drama. Jediné napětí ale vyvolal Bubu, soused, který dvacet let nevylezl z domu. Celou dobu sliboval něco špatného. Ale děj ale plyne a plyne... Teprve asi ve třech čtvrtinách začíná Čipera popisovat soudní proces. Ani tehdy se ale příliš akce nekoná. 

Kniha je založená spíš na popisu děje, a celkově se nedá říct, že by na mě hodně zapůsobila, přestože se týká tématu nerovnoprávnosti mezi černými a bílými na americkém jihu. Mnohem silnější mi přišla kniha Černobílý svět od Kathryn Stockettové, protože hlavní postavy byly přímými aktéry události, ne jen jejich reproduktory. Přestože na konci knihy nějaká akce a přímá účast Čipery a Jema na dramatických událostech onoho léta je, nemůžu říct, že to stačí.

Celkově na mě toto dílo příliš nezapůsobilo, a můj dojem je, že je kniha poměrněpřeceňovaná, obzvlášť pak v Americe. Hlavní dějová linka se totiž zabývá hlavně Čiperou a jejím dětstvím. Dozvěděla jsem se hodně o jejích lumpárnách a názorech na sousedy, řekla bych, že mi podala působivý a živý obraz malého jižanského městečka na přelomu třicátých a čtyřicátých let dvacátého století. Popis nerovného soudního procesu na mě ale z Čipeřiných  úst opravdu nezapůsobil. Můj celkový dojem z knihy je pohodový popis dětství stráveného v malém městečku na jihu Ameriky, který se sice dotýká rasového tématu, ale ne natolik, aby mě to dokázalo strhnout a vtáhnout do děje.

Hodnocení: 70%

Recenze - Erich Maria Remarque - Stručný životopis velkého romantika

Autor: Paul Vechec Počet stran: 114 Nakladatelství: Tribun EU Rok vydání: 2011 Žánr: životopis Anotace: Kniha je o výjimečném životě člověka, který prožil první světovou válku jako voják, napsal jeden z nejznámějších románů na světě a stal se nejčtenějším spisovatelem minulého století. Jeho milostný život romantika byl spojený s největšími ženskými idoly jeho doby (Greta Garbo, Marlene Dietrich, Paulette Goddard aj.).

Věděli jste, že román Stíny v ráji měl šest různých konců? Z těchto šesti konců vybrala Remarquova poslední manželka společně s jeho agentem ten závěr, který udělal román nejvíce uceleným. To a ještě mnohem, mnohem více se dozvíte ve Stručném životopise velkého romantika.

Jako každý pořádný fanoušek nějaké slavné osobnosti se i já zajímám o život těch, kteří mě zaujmou. Považuji nejen za zajímavé, ale i za důležité vědět, jaký měl onen člověk život, a co ho formovalo a ovlivňovalo v jeho tvorbě. Nejinak tomu bylo i u mého nejoblíbenějšího spisovatele. Když jsem našla tento životopis, neváhala jsem a musela ho mít. 

Kniha je velmi pěkně a přehledně zpracovaná do kapitol, které rozdělují Remarquův život na šest částí. Jsou v nich popsány začátky spisovatelova života a samozřejmě i jeho konec. Informace se opírají o fakta a údajně i o jeho deník. Netuším, jestli jsou všechny události opravdu faktické, nebo se jedná o domněnky a spekulace. Každopádně jsem objevila jednu chybu - v určité části je nastíněn děj knihy Čas žít, čas umírat, a je tam napsáno, že Alžběta byla židovská dívka. To samozřejmě není pravda, dokonce bych řekla, že je to významná chyba, protože kdyby Alžběta byla židovka, byl by příběh úplně o něčem jiném. To mě trochu naštvalo, protože to vůbec není pravda. 

Remarque byl známým milovníkem alkoholu a žen. O tom je samozřejmě v knize napsáno mnoho. Můžu říct, že některé informace mě velmi překvapily a jsem ráda, že jsem se o svém oblíbeném spisovateli dozvěděla něco víc. 

Na konci knihy poté najdete obrazovou přílohu, ve které jsou i méně známé fotky tohoto oceňovaného spisovatele. Dále je tam i mapka míst, na kterých Remarque žil nebo působil, například jeho rodný Osnabrück nebo Západní fronta. Ocenila jsem i autorův doslov, ve kterém vysvětluje své pohnutky k sesbírání faktů a napsání této knihy.

Tento životopis je tedy přes možné chyby zkrátka takzvané "must-have" každého pořádného fanouška a čtenáře tohoto neobyčejného spisovatele, který se zapsal nejen do historie literatury dvacátého století, ale i do mnoha čtenářských srdcí. 

Klady	Zápory
Zajímavá fakta	Chyba, kterou jsem našla - dále jsem nevěděla, jestli jich tam není víc
Kniha se údajně opírá o autorův deník
Obrazová příloha, mapka míst a kompletní seznam děl

Hodnocení: 90%

Za recenzní e-book děkuji Palmknihám, moc si toho vážím :) 

Knihy za květen

Ahoj! Dlouho jsem se neozvala, já vím. Flákala jsem se, nebudu zapírat :D Snad vám to vynahradí moje fotky! Jdeme na to? :)

Zlodějka knih - Marcus Zusack

Autor: Markus Zusack Počet stran: 528 Nakladatelství: Argo Vyprávění: Ich forma z pohledu Smrti Anotace: Mladý australský autor sepsal silný, jímavý a neobyčejně čtivý příběh. Jeho vypravěčem učinil Smrt. Smrt je zdánlivě nezúčastněný divák, s dokonalým odstupem, s osobitou perspektivou; má všechny předpoklady pro to být svědkem a vypravěčem. Ale příběh Liesel Memingerové je tak mimořádný, že i Smrt si musí přiznat zájem o živé lidi, dojetí z jejich utrpení, hořkost a úlevu z konců. I Smrt má srdce. Zusakova kniha se vydává na smutná místa, rozhodně ale není skličující. Kniha se stala záhy po svém vydání mezinárodním bestselerem.

Zlodějka knih je neobyčejná kniha. Opravdu neobyčejná. To poznáte, okamžitě když si přečtete první stránku. A není to jen proto, že příběh vypráví Smrt. Je to hlavně díky autorovu stylu psaní. Jeho slovní spojení, přirovnání a textové prostředky jsou neobvyklé, originální, poetické a velmi trefné a moc pěkné. A nejen to; text ozvláštňují i další vsuvky, které čtenářům v rychlosti představují například postavy, použité cizí výrazy a podobně. 

Kniha je sice o vážném tématu, není to rozhodně žádný sluníčkový příběh, ale přesto je okořeněný přiměřenou špetkou humoru a prosycen i láskou, díky které v knize svítí slunce i přes hrůzu a šeď všech dní. A není to láska milenecká - je to láska rodiny a přátel. A to je na knize jedna z nejkrásnějších věcí, právě proto, že je podaná velmi něžným a hezkým způsobem. 

Jak napsat dobrou přímou řeč?

Dneska nebudu mluvit o tom, jak napsat přímou řeč správně, přestože mě nesmírně vytáčí, když je například na konci věty tečka a pak následuje věta uvozovací. Když někdo sám píše, musí i číst. A když čte, skutečně nechápu, jak může psát přímou řeč pořád špatně. Nebo lépe řečeno, teď už to nechápu. Když jsem začínala psát, nepsala jsem zásadně na konci přímé tečky čárky, i když jsem pak psala uvozovací větu. 

Pokud se budete držet tohoto základního přehledu, neuděláte chybu. Nezapomínejte ale psát uvozovky stylem 66 99, tedy první jsou dole a druhé nahoře. Třeba blogger píše oboje nahoře, to je anglický a americký způsob. Proto vám doporučuji, když píšete na Wattpad nebo přímo v bloggeru, piště texty nejdřív do Wordu - ten dělá uvozovky automaticky nejdřív dole a na konci věty nahoře.

Dech - Sarah Crossan

Autorka: Sarah Crossan Nakladatelství: Baronet Počet stran: 264 Vyprávění: Ich forma z pohledu Bey, Quinna a Aliny Anotace: Nic pro nás není tak přirozené jako dýchání. Představte si ale svět, ve kterém si jen privilegovaní mohou koupit dostatek kyslíku k tomu, aby mohli tančit či si zahrát obyčejný fotbal. Svět, kde chudí jen stěží zaplatí účet za vzduch nezbytný k životu. Svět, v němž po netušené katastrofě přežívá zbytek obyvatel v hermeticky uzavřených městech s vlastní atmosférou. Pustou planetu Zemi, kde nejvzácnějším rostlinným druhem je obyčejný strom. Právě v takovém světě žije Alina, Bea, Quinn a jejich přátelé. Od ostatních mladých lidí se liší svou přemýšlivostí a odvahou něco ve svém okolí změnit. Odvahou nadechnout se jinak než druzí – svobodně. Dystopický román mladé irsko-americké autorky plný dobrodružství, při němž se doslova tají dech.

Tuhle knihu už jsem si chtěla dlouho přečíst. Téma mne zaujalo na první přečtení anotace, protože si autorka pohrála s nejpřirozenější věcí, která na tomhle světě existuje. Ať už řešíme jakékoli krize, nedostatky nebo kolapsy, kyslík tady vždycky je. I když se zhroutí ekonomika, internet, přestane jít elektřina, vždycky budeme moct dýchat. A většina lidí si ani neuvědomuje, jaký je to úžasný zázrak, moct se zhluboka nadechnout... Za námět má autorka tedy obrovské plus.

V příběhu vystupují hned tři hlavní postavy, které tvoří zajímavý trojúhelník. Quinn je bohatý prémius, který mohl vždy volně dýchat. Bea je Quinnova nejlepší kamarádka, která ale pochází z chudé rodiny. A Alina je členkou organizace, která jde proti státnímu zřízení. Je krásná, a proto Quinna okouzlí. Je to on, kdo posléze svolí, že jí pomůžou dostat se z kapsule do Divočiny a poté přemluví i Beu, aby za Alinou putovali. Všichni tři se pravidelně střídají ve vyprávění kapitol, které nejsou příliš dlouhé, takže pořád máme přehled a víme, co se kdy a kde děje. Odlišení těchto tří postav je ovšem trochu slabší. Plus má ale autorka za to, že Quinn občas skutečně přemýšlel jako kluk. Jeho vyprávění místy není tak útlocitné jako vyprávění děvčat. To mi v mnoha knihách, které jsou psané z více pohledů, velmi chybělo, takže jsem to uvítala. Také je znát, že si Sarah Crossan s charaktery postav dobře vyhrála; všichni tři hrdinové jsou povahově velmi odlišní. 

Kniha přišla i s krásnou záložkou, která je úžasně ironická, vzhledem k tomu, že jsou na ní ovce na krásně zelených loukách a v knize Dech jsou zvířata, stromy i tráva vzácností :D

Zpracování příběhu je velmi zajímavé. Autorka podává čtenářům prostřednictvím postav poměrně uspokojivě reálné vysvětlení o tom, co se vlastně na planetě Zemi stalo, předtím, než kyslík v atmosféře klesl z 21% na pouhých 6%. Dále potom rozvíjí teorie o tom, proč se stav nelepší a proč je lidstvo i nadále nuceno přežívat v kapsulích s filtrovaným vzduchem. Musím říct, že to poměrně dávalo smysl. U mnoha dystopií to tak není - světy jsou postavené na vyložených nahodilých hloupostech, a když se nad tím čtenář zamyslí, dojde mu, že takhle by to nikdy nemohlo fungovat. To ale není případ Dechu. Informace podané čtenářům jsou podloženy a autorka sama říká, že spolupracovala s mnoha lidmi, aby byla všechna fakta fakticky správně. 

Co ale trochu pokulhávalo, byly některé situace v příběhu, které byly vyloženě uměle vynucené, například když se postavy někde "náhodně" setkali takovým způsobem, který vůbec nebyl reálný a bylo poznat, že je to napsané prostě proto, aby se to stalo a ne na základě logiky. Nad tím se ale dalo zamhouřit oko, vzhledem k tomu, že je kniha tak velmi čtivá.

Celkově bych Dech rozhodně doporučila všem, kteří mají rádi katastrofické scénáře o tom, co se stane v budoucnosti s naší planetou, ale zároveň chtějí něco uvěřitelného a ne snůšku nesmyslů. S touhle knihou strávíte pár příjemných odpolední, budete napnutí, zvědaví, bude vás bavit. Není to nic filosofického, ale zamyslet se nad tím příběhem také dá. A to je víc, než jsem na začátku očekávala. 

Klady	Zápory
Kvalitně a uvěřitelně zpracovaná vize budoucnosti	Některé situace v ději jsou vyloženě "umělé"
Reálně podložené argumenty - autorka si dala se zjišťováním věcí o planetě a kyslíku opravdu záležet	Někdy se vyprávění tří vypravěčů slévalo
Čtivost a akčnost příběhu

Hodnocení: 85%

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Megaknihám, moc si toho vážím! :) 

Pokud vás moje recenze zaujala, můžete si Dech nyní koupit za opravdu skvělou cenu v e-shopu Megaknih!

Hledání pravdy - Adéla Rosípalová

Adéla Rosípalová publikuje i na serveru Bez hranic, kde jsem ji také našla :) Když jsem narazila i na její blog a posléze i na její knihy, rozhodla jsem se požádat o recenzní e-book. Jaké to bylo? No...

Autorka: Adéla Rosípalová Nakladatelství: E-booky jedou Počet stran: 123 Vyprávění: Ich forma z pohledu více postav Anotace:  Lež. Pravda. Měly by stát proti sobě. Jenže každá je na jiném konci světa. Spiritka je Lež. Má tendenci být zlá, sarkastická a lže. Naopak její protějšek, Pravda, je milá, ochotná a mluví pouze pravdu. Tyto dvě osoby mají za úkol spolu vycházet a tak nějak sami před sebou chránit svět. Spiritka se vydává Pravdu hledat; život jí však přichystá takové zvraty, na které by se nikdy nemohla připravit...

Ehm. Vzhledem k tomu, že je autorka v deváté třídě, je její nízký věk omluvou pro celou tuhle knihu. Je strašně znát, že je nevypsaná. Některé slovní obraty byly velmi kostrbaté a neohrabané. Stejně tak by si autorka měla zjistit, že mezi levhartem a leopardem JE rozdíl, a že marihuana neroste tak, že by se dala trhat do hrstí. Přišlo mi, že tam nastrčila skutečnost, že Will kouří trávu, jenom proto, že to zní cool, a neobtěžovala se zjistit některé podrobnosti a reálie. Každopádně mě to hned zkraje velmi pobavilo :D

(1) Rosípalová, Adéla. Praha: E-knihy jedou, 2014, kapitola 4., strana 16.

Děj se točí kolem mladé dívky Spiritky, která žije v jakémsi království, kde ale ovšem znají anime a kung-fu pandu, mluví tam jako puberťáci ze základky, a zkrátka to celé připomíná náš svět, ale omyl, je to království, kterému vládne krutý diktátor, "víš co, diktatura, teror a tak."

(2) Rosípalová, Adéla. Praha: E-knihy jedou, 2014, kapitola 10., strana 36.

Spiritka měla být Lež; tudíž její postava měla mít tendenci být zlá, sarkastická a lhát. Takže měla být od začátku něčím jako antihrdinkou. Samozřejmě to tak nebylo. Spiritka byla úplně normální, úplně stejná jako všechny ostatní postavy. Rozdíly v jejich charakterech byly nedotažené a minimální. Dalšími postavami byli Will, který se uměl měnit v levharta nebo leoparda, to tam autorka házela naprosto náhodně; Adrian, čaroděj, který utekl z domu; a Evangelína, která se také uměla měnit v levharta/leoparda. Tito čtyři se střídali ve vypravování kapitol, nebo spíš u kapitol bylo napsané jejich jméno, protože všechny kapitoly vyprávěla autorka a rozdíly mezi nimi zkrátka nebyly, leda tak kluci házeli slovy dnešní mládeže, což by v jakémsi "království" bylo jako pěst na oko, kdyby to ovšem celé nebyla taková slátanina, že to bylo stejně jedno.

Další, co mě iritovalo, byla neznalost přídavných zájmen. Například: "Namotal si na prst pramen jeho dlouhých vlasů." A nejen v tomhle případě jsem musela přemýšlet, čí to vlastně bylo. Překlepů v knize bylo pomálu, to musím ocenit, vzhledem k tomu, že nejspíš neprošla rukama nějaké vyškolené korektorky.

Děj byl nepromyšlený, fungování světa jakbysmet. Konec už jsem nedočetla celý, musela jsem přeskakovat, tak moc mě to nebavilo a hlavně deptalo, protože už mi z toho šla hlava kolem. Postavy se ocitali na místech, aniž by bylo cokoli vysvětleno, cestovaly z místa na místo a potkávaly přesně ty lidi, kteří se hodili. 

Je poznat, že autorka psát umí, ale skutečně ještě není vypsaná a nebojím se říct, že je ještě dítě, které se úplně neorientuje ve všech aspektech, která má pořádná kvalitní kniha mít. Myslím ale, že má potenciál, protože psaní je činnost jako každá jiná - čím více píšete, tím více se zlepšujete. Otázka ovšem je, jestli ho využije na nějaké lepší dílo, protože tohle je katastrofální nelogická nefungující slátanina, na které je znát autorčin věk a kterému chybí odstup a obecné povědomí autora o světě, o kterém píše, stejně jako nějaká orientaci v "zákonech" tvůrčího psaní a vytváření příběhů a charakterů. 

Soudě podle nejnovějších Adéliných děl, které jsem četla na Bez hranic, se její psaní už velmi zlepšilo. Samozřejmě, čím je člověk starší, tím lépe přemýšlí, tím logičtěji tvoří děj i postavy. Do příběhů se promítají zkušenosti a zážitky, stejně jako autorovo vnímání světa. A to je samozřejmě realističtější a střízlivější, čím je dítě starší. Hledání pravdy je sice opravdu pohroma, ale skutečně si myslím, že když Adéla psát nepřestane, bude to postupem času jenom lepší :)

Klady	Zápory
	Nelogický děj, příběh, jednání postav, okolnosti v ději...
	Žádné rozdíly mezi postavami
	Některé velmi kostrbaté slovní obraty, chyby v zájmenech, zjevná nevypsanost autorky

Hodnocení: 5%

Za recenzní e-book děkuji Knihy.idnes. :)