Jak (ne)začínat příběh, aneb "vstala jsem a..."

Možná se vám to zdá logické, když nevíte jak začít. Prostě začnete něčím, co zažíváme každé ráno - probuzením. Haha, ne. Pokud vašeho hrdinu po probuzení nečeká něco mnohem zajímavějšího než vyčištění zubů, při kterém obdivuje svoje krásné oči, učesání se, při kterém obdivuje nádherné lesklé vlasy, snídaně a odchodu do školy, od tohoto začátku se držte dál.

Zazvonil budík a já vstala. "Ne, zase škola, sakra!" povzdychla jsem si a hrabala se z postele do koupelny, kde jsem si vyčistila zuby. Dívala jsem se do svých azurově modrých očí, než jsem si na ně nanesla řasenku, a protože jsem byla se svým vzhledem spokojená, ani jsem nepřidávala linky. 

Potom jsem si učesala svoje kaštanově hnědé vlasy s červenými odlesky a vyčesala si je do culíku. Nebo že bych si radši udělala cop? napadlo mě, takže jsem si je rozpustila a upletla si cop.

Pak jsem si šla vybrat oblečení a vzala jsem si světle modré tílko, krajkově černou podprsenku a kalhotky ze stejného setu, k tomu fialové legíny a šla jsem do školy. 

Ještě předtím jsem se ale rozhlédla  po svém pokoji. Ode dveří naproti je stěna s policemi a oknem. Na posteli leží modrý přehoz a mám žlutě vymalováno. Moje maminka Evelyn je totiž architekta a je dost bohatá, aby mi to mohla koupit. Můj tatínek s námi nežije.

A tak jsem šla do školy.

NEEEE!

 Rozhodně se vyvarujte popisu ČEHOKOLI hned na začátku. Není to úvod jako úvod, hrdina nevyplňuje dotazník, kde se představuje. Pokud jste dobrý spisovatel, přímých popisů by mělo být je pomálu. Dají se použít schválně a cíleně, třeba při popisu nové postavy, ale rozhodně nesypejte na čtenáře popis hlavního hrdiny hned v první kapitole. Když tohle čtu, většinou si už dílo zařadím do kategorie "amatérské a začátečnické" a čekám už jenom na upíry, vlkodlaky a dva dokonalé kluky peroucí se o hrdinčino srdce. A většinou se jich taky dočkám.

Je logické začít právě takhle, ale originální to vůbec není. Četla jsem nespočet povídek na blozích, které začínaly přesně obdobou na výše zmíněné "Vstala jsem a..." Třebaže mohou potom pokračoval dobře, jak se autor během psaní vyvíjí a zlepšuje, podobné začátky jsou právě výsadou nezkušených.

Neříkám, že začít knihu probuzením je špatné. Rozhodně ne, pokud se něco zajímavého děje. Když například hrdinu hned ráno přepadnou, bude to dobře. Když po probuzení povede rozhovor s někým důležitým, bude to dobře. Když se probudí na jiné planetě, bude to dobře.

Ale když se probudí a popíše, jak vypadá, jak vypadá jeho pokoj a rodiče, co měl ke snídani, co si oblékl, rozhodně to čtenáře příliš nezaujme. Naopak možná odradí. Nechci hned v první kapitole slyšet, jak dokonalý váš hrdina je nebo jaký má pokoj.

"Ty jsi asi vážně úplně blbá, co?" prskla na mě Emily.
"Já?" vyhrkla jsem pobouřeně. "Já jsem ti přece říkala, ať tam nechodíme, hned na začátku!"

Byla jsem na ni naštvaná stejně jako ona na mě. Kvůli takové pitomosti...

Zatnula jsem nehty do dlaní a zhluboka se nadechla. Ne, nechci se hádat, nechci si nadělat zle, ale Emily pochybila, to ona, ne já!

Není tohle lepší? Čtenář je hned zvědavý, proč se hrdinka s někým pohádala a dá se tak také skvěle odhalit její nitro a její chování a pohnutky, aniž by člověk musel použít nějaký přímý popis. Akorát na barvu vlasů obou dívek si čtenář bude muset počkat, ale s tím se myslím smíří :D

Čím rozhodně nezačínat:

- popisem hrdiny

- popisem děje (dvě stránky popisu cesty do školy nebo jeho ranní hygieny?)

Jak začít?

- přímou řečí/rozhovorem

- akcí

- překvapením (probuzení na Marsu se počítá :D)

- nějakou neobvyklou větou, po které může čtenář trochu tápat a navnadí ho, aby se dozvěděl, co to znamená

A které první věty si pamatuje vy? Které vás zaujaly a které naopak odradily?
Napsali jste někdy něco, co začínalo přesně jako výše zmíněné? :D