Zuby, tunelizace a jiné horory

Nevím, jestli vás to bude zajímat, ale prostě jsem se chtěla vypsat... :D V pondělí mě čeká horor zase a navíc tohle chci sepsat už dlouho, pro případ, že by někdo hledal, co znamená "tunelizace nevyrostlého zubu" a našel děsivý spis o operaci v celkové anestezi...

No a tohle jsou přesně moje zážitky z rovnátek.

Trhali mi čtyři mléčný zuby. Fajn. Byla jsem malá, neřešila jsem to. Ale ta injekce šíleně bolela, pamatuju si, jak jsem zvedla ruce, aby už ten hnusák musel přestat, tlačilo to a štípalo, fuj.

Potom stříhání uzdičky. Pamatuju si ten šílenej operační přehoz s dírou na mojí pusu. Byla jsem malá a v kapse jsem měla modelínu, kdo který jsem chtěla dloubnout vždycky, když mě to bude bolet, v ruce plyšovýho králíka.

Ale nějak jsem to taky přežila, potom mi týden padaly stehy do pusy.

Pak přišly vyndavací rovnátka. Největší hnus na světě. Nosila jsem je asi pět let.

Pak konečně rovnátka na horní zuby. Jenže předtím mi trhali čtyřku, nad kterou jsem měla nevyrostlý špičák. Bála jsem se šíleně, to trhání bylo moje noční můra pěkně dlouho. Dělali mi to před dvěma roky, ve čtvrtek. Vstala jsem a jeli jsme tam, zubař si přišel o hodinu a půl později, takže si asi umíte představit, jak mi bylo.

A dyž jsem konečně přišla na řadu, alespoň máma na moje příkazy požádala, aby mi tam stříknul umrtvující vodičku, aby to tak nebolelo, protože mám odjakživa hroznou hrůzu z injekcí. Doktor to udělal a potom mi ten zub opíchnul dokola. Tlačilo to a něco mi teklo do pusy, načež jsem zřetelně cítila, jak mi zub jede z dásně ven, ale nebolelo to.

"Zkousnout a půl hodiny to tam nechat," řekl doktor a strčil mi do pusy vatovej tampón. Tak jsem vesele vstala, jenže se mi zamotala hlava. Tak jsem si poležela nadoktorvě gauči ve vedlejší místnosti :D.

TUNELIZACE

... aneb ten zlounskej špičák nikde ani po půl roce.

Takže mě doktorka objednala na tunelizaci. Z toho jsem měla ještě víc naděláno, protože se jednalo o broušení kosti a dělání tunelu až nahoru do dásně k zasranýmu špičáku.

To ráno pršelo, přála jsem si nikdy nevyjít z domu. Bylo to úterý a já si v životě víc nepřála být ve škole.

Otec se pro mě zastavil doma asi okolo devátý a já brečela, že nechci. Ale šla jsem :D.

Tak jsme dojeli až k poliklinice a vyšli nahoru (nebo výtahem? už nevím :D). Posadili jsme se do čekárny a otec se smál příjmení sestry. Mně to v tu chvíli vtipný nepřišlo ani trochu, seděla jsem tam, uzlíček nervů.

V tom se otevřely dveře.

Doktor už na mě čekal.

Žmoulajíc kapesníky jsem si sedla a doktor se na dáseň podíval, a já nesměle pípla, jestli by mi tam nemohl stříknout "tu umrtvující vodičku". Doktor souhlasil, ještě se díval na rentgen a já si zatím vyděšeně říkala, že je "teď je to tady", tak dlouho jsem se na to v duchu připravovala, nebo se toho spíše děsila a teď tady sedím...

Doktor mi ukázal malou lahvičku s onou ne až tak zázračnou tekutinou, ale přesto pro mě skoro vyváženou zlatem.

"Ještě ti to zmáčknu, trochu se to znecitliví samo," povídá doktor.

Zmáčknul a potom píchnul injekci. Už si na ni nepamatuju tak přesně, ale tlačilo to. A pamatuju si na svoje prsty na opěrce tmavě hnědého křesla, jak jsem je tam zarývala, protože tak se to dělá.

Moje paměť už neuchovala podrobnosti, protože zub mi tunelizovali před rokem a čtyřmi měsíci, sedmi dny a deseti hodinami.

Každopádně doktor, než začal, mi dal do ruky nějaký těžký váleček. Dovolila jsem si otevřít jedno oko a kouknout na to. Super, váleček na sňůrce. To mi dává, abych měla co držet? napadlo mě.

"Co to je?" pípla jsem.

"Uzemnění," doktor na to. Docela mi spadla čelist. Aha, uzemnění. Že mě to nenapadlo.

Takže doktor začal. Pálil mi dáseň laserem, skoro jsem nedýchala a když jo, cítila jsem spálený maso... Mojí spálenou dáseň. Nebo možná kost.

Snažila jsem se nalhat si, že mi jenom poupravuje rovnátka, ale pokaždý, když pustil ten laser, cukla jsem sebou.

No, a pan doktor zase pustil laser, já sebou zase trhla, jenže tentokrát jsem to cítila.

"To ses jenom lekla, nebo to bolelo?" zeptal se doktor. Řekla jsem, že bolelo a on, že mi píchne ještě jednu injekci.

Puls mi zase vyletěl na deset úderů za vteřinu. Naštěstí jsem tuhle injekci necítila, asi se trefil do místa, které zůstalo umrtvené, což bylo dobře.

Někde uprostřed zákroku jsem se snažila přezpívat si Bohemian Rhapsody od Queen:

"Is this the real life,
Is this just fantasy
Caught in a landslide
No escape from reality
Open your eyes
Look up to the skies and see..."

Lalala, vůbec mi tady neřežou kost, vůbec.
"I'm just a poor boy,I need no sympathy..."

Počkat! To tam není, ne? Tahle část je přece dál, ne hned na začátku!
"Because I'm easy come,easy go..."

Špatně, sakra....

Nakonec se ukázalo, že to špatně nebylo. Tak jsem si Bohemian Rhapsody nezazpívala, škoda.

Doktor pokračoval, dlabal, pálil, škrábal kost a dáseň... Dal mi další injekci, tentokrát přímo do patra. Cítila jsem jehlu, ale nebylo to nijak hrozné, protože víc už si z toho taky nepamatuju.

Potom mi zub zrengenoval, stěžoval si, že ho ještě nemá. Po další době spokojeně prohlásil, že ho má a pokračoval...

Žádal si sestru o sušení, což mě trochu děsilo.

Potom konečně řekl, že dojde pro paní doktorku na rovnátka.

Ta přišla, znalecky se na mě podívala jako na koně na porážce a povídá: "Ještě bych trochu poodhalila korunku."

Hmm, to bylo od ní vážně moc milý, děkuju paní doktorko, fakt moc děkuju.

Naštěstí už jsem to necítila, přetrpěla jsem to.

Z otevřeného okna jsem viděla krásně barevný podzimní strom. Vážně moc pěkný, košatá koruna a dosahoval až do třetího patra.

Nakonec se mě doktor zeptal, jestli to odporné dílo zkázy a hrůzy chci vidět. (Dobře, řekl jenom jestli to chci vidět.) A já (zděšeně): "Ne!" Asi bych se fakt pozvracela, už jsem hlavně chtěla být pryč a NE vidět díru na kosti.

Tak mi řekl, že mi na to dá obvaz a já konečně mohla vstát. Kouknula jsem se do zrcadla a uzřela, že mi během zákroku praskla gumička, kterou jsem měla udělaný culík.

Jenže to nebylo to nejhorší, protože mi pravá půlka rtu visela dolů. No ty kráso... Byl fakt, že mi injekce umrtvila asi celou dolní pravou půlku obličeje, protože jsem během tunelizování měla pocit, že mám něco v nose, i když to (asi teda :D) vůbec nebyla pravda.

Nu, takže doktor nás ještě instruoval, že jestli se obvaz - taková bílá hmota, jako žvýkačka - uvolní, máme zajít, a že to asi bude dost bolet a ať už nejdu dneska do školy a jím jenom kašovitý věci.

Tak jsem mohla jít. Malátná, neovládající horní ret, ale šťastná. Cestou domů jsem se usmívala, byla jsem tak strašně ráda, že to mám za sebou... Lidi, tohle byl skutečněj polovičatej úsměv, když jsem neovládala půlku pusy.

Doma jsem si to okamžitě začala ledovat. Prskala jsem krev. Otec donesl z lékárný rozpustnej paralen, takže jsem ho s většími obtížemi vypila a naštěstí mě nic nebolelo.

Příští ráno jsem taky nešla do školy, ale vyplivnula jsem kousek toho obvazu. Tak jsem otce nahnala zpátky za doktorem, aby se na to podíval, ale řekl, že to nic není a jestli to nebolí, a já ne, a on se divil, že ne :D.

Tak jsem si alespoň od otce vyžádala pásek.

Než mi doktorka na rovnátka nasadila zámeček na špičák, měla jsem obvaz v puse asi tejden. Už jsem se s ním potom sžila, ale pořád dost bolelo, když jsem kousnula a moje pravá půlka horní čelisti se srazila s pravou spodní. Ale ani to mi nezabránilo jíst úplně normálně, takže z jogurtový diety nic nebylo.

No. Takže zub - pojmenovaý Columbova manželka, protože jsem o něm často mluvila a nikdo ho nikdy neviděl - spokojeně roste. Teda, myslela jsem si to, než mě doktorka objednala na další pálení dásně. Takže jdu v pondělí. Strašně se těším, fakt. Už teď se hrozně bojím, paradoxně zase nejvíc tý injekce. Pálí to, tlačí to, štípe to...

Nejhorší je ten moment, když už jdete do ordinace a víte, že TEĎ TO PŘIJDE...