Recenze: Nemám žádné jméno - Dagmar Hilarová

Autorka: Dagmar Hilarová Nakladatelství: Fragment, 2012 Počet stran: 96 Forma: Deník, ich forma z pohledu D. Hilarové Anotace: Neuvěřitelný příběh české básnířky a spisovatelky Dagmar Hilarové. Krátce před patnáctými narozeninami byla transportována do terezínského ghetta a strávila zde více než dva roky. Knihu vydala pod svým jménem nizozemská spisovatelka Miep Diekmann, která si autorství neprávem přisoudila poté, co jí skutečná autorka důvěřivě svěřila svůj rukopis. Po více než třiceti letech vychází autorské dílo Dagmar Hilarové, které získalo již tři významná literární ocenění, v českém jazyce, jak si to vždy přála.

Poté, co jsem přečetla Deník Anny Frankové, vzpomněla jsem si, že jsem kdysi četla několik recenzní právě na tuhle knihu a několik lidí ji k Deníku Anny přirovnávalo. Samozřejmě jsem si jí hned musela přečíst. Je poměrně krátká a velká část pojednává o ukradení poznámek a zápisků Dagmar Hilarové. Trochu jsem se bála, že deník, jako hlavní část knihy, bude až příliš krátký, ale není tomu tak. Na každé stránce se toho skrývá opravdu hodně a kniha je velká svým příběhem.

Hned mě zasáhl osud zápisků, které si přivlastnila nizozemská spisovatelka Miep Diekmannová,  která paní Hilarové slíbila překlad do Nizozemštiny, ale nakonec je vydávala za svoje. Dagmar Hilarová se o ně marně soudila, přičemž autorství jí bylo připsáno až po její smrti, zásluhou jejího syna Evžena a dalších lidí, kteří se ujali pátrání po původu a dokazování autorství české spisovatelce. Desetistránková část o příběhu knihy mě zarazila a znechutila. Jak mohla uznávaná autorka sebrat zápisky a udělat z nich své dílo? Nepochopím.

Kniha je deník, který si psala Dagmar Hilarová v době, kdy dostala lístek do Terezína a potom během svého pobytu v Terezíně. Je doplněn o data, roky, básničky a fotografie, které skvěle a děsivě dokreslují atmosféru koncentračního tábora. V deníku jsou popsány podmínky v Terezíně, život lidí tam vězněných, a Dagmařin život. V Terezíně se také seznámila s bratrem spisovatele Oty Pavla, Jiřím, kterého si nakonec vzala za muže.

Přestože osud lidí v Terezíně byl smutný, ale domnívám se, že většinou snad ne až tak krutý, jak tomu bylo v jiných lágrech. I zde lidé trpěli nedostatkem jídla, vitamínů, nemocemi, tyfem, ale snažili se žít své životy, navazovali přátelství, hledali své přátele a příbuzné a snažili se jakkoli si pobyt ulehčit, jestli se tomu tak dá říkat. Snažili se bavit, stačili jim ke štěstí pouhé maličkosti. Tento deník je toho důkazem, protože Dagmar popisuje svůj každodenní život a radosti i starosti, které prožívala. Vztah s Jiřím bylo takové světlo knihy, taková naděje, že i na tak hrozném místě můžou vznikat takové city.

Podobná témata mě opravdu zajímají, takže jsem byla ráda, že jsem měla možnost si přečíst něco o druhé světové válce a koncentračních táborech v Česku z první ruky. Je to doba hrůz, na které by se nemělo zapomínat, aby se neopakovaly. A podobná svědectví lidí, kteří je prožili, jsou cenným materiálem, který umožní mladším generacím nahlédnout do své doby, když v té naší je podobné utrpení tolika nevinných lidí téměř nepředstavitelné. Já rozhodně vítám všechny takové knihy, protože mě obohacují o témata k zamyšlení.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fragment. Moc si toho vážím :)