Tohle není kniha, tohle je... nuda

Když mi Tohle není kniha přišla, prolistovala jsem ji a vůbec nevěděla, odkud začít. Ne ale proto, že by úkoly byly tak super a já si nemohla vybrat, ale proto, že mi většina přišla buď hloupá, nudná nebo otravná.

Po obrovském úspěchu Destrukčního deníku, který umožňuje člověku se vyjádřit a vyblbnout, je Tohle není kniha docela zklamáním. Valná většina úkolů, které obsahuje, není nijak originální nebo vtipná.

Například úkol "Schovejte Tohle není kniha tak, aby to nikdo nenašel", přímo počítá s tím, že to s vámi hraje více lidí. Protože kdybych chtěla úkoly plnit sama a někam knihu schovala, koho by to zajímalo?

Úkoly si hrají na velká dobrodružství, kterými možná být i můžou, pokud máte dost elánu a nadšení. To mi ale chybělo, protože jsem na nich neshledala nic pozoruhodného nebo zábavného, a to dokonce ani poté, co jsem si přizvala na pomoc kamarádku. Společně jsme sice vymyslely několik způsobů, jak knihu použít jako nástroj, ale každý z nich kamarádka trefně komentovala jako: "No a co jako?"

Sice jsme vymysleli, že by se to dalo použít jako rozmačkávadlo hmyzu...

... zarážka pod kolo...



... nástroj na vybití agrese...



... nebo očichávadlo, protože kniha moc hezky voněla, žádná valná zábava to vážně nebyla.

Stejně tak úkol se zdí. Můžu si knihu někam postavit a koukat okýnkem, vážně skvělý. Na veřejnosti vám soukromí nepřinese, akorát se na vás lidé budou koukat jako na idiota a vy z toho naprosto nic mít nebudete, leda tak pocit studu. A pokud si to takhle postavíte někde ve škole mezi kamarády, jejich reakce budou stejné: "No a co jako? Tak máš knížku s otvorem a vydáváš to za zeď. Fakt super, no."

A to nemluvím o tom, že třeba úkol se závazkem je špatně formulovaný. Úkoly "nakreslete něco, vyfoťte něco, darujte něco, napiště dopis" poukazují na to, že se jedná o jednorázové činnosti. Tak jak se tí mám řídit celý měsíc? To mám jako měsíc psát pořád dopisy, něco fotit nebo něco darovat? Tak určitě.
Mimo to neznám nikoho, kdo by začal nosit něco naruby jen tak, protože to bylo v knize. Co by z toho měl? Pak by to po měsíci dokončil a co jako? Jaký užitek z toho pramení, co je to za zábavu?



Nezachránila to ani skupinová hra, která nebyla vtipná ani zábavná.

Umím si představit, jak si s Tohle není kniha vyhrají malé děti, které budou úkoly brát doslova a plnit je vážně, ale pro starší už to vážně není. Většinu úkolů jsem shledala příliš otravnou, nudnou, nebo naopak až moc na zamyšlení a vážnou (Vymyslete si udeální školu, jaký předmět byste učili? Vymyslete učební postupy, exkurze; Co byste na světě vylepšili, kdybyste mohli) - tyhle úkoly, nad kterými bylo nutné se zamyslet skutečně vážně, ve mně evokovaly hroznou snahu učitelů donutit žáky nějak myslet a být kreativní v oblastech, které je nezajímají.

A to ani nemluvím o tom, že na některé stránky máte něco napsat nebo vymyslet, a jejich druhá strana se má v rámci jiného úkolu vytrhnout nebo vystřihnout, čímž se předchozí strana samozřejmě zničí. Na to měla autorka myslet a buď na druhou stránku stránky určené ke zničení nic nepsat, nebo úkoly uspořádat tak, aby se to takhle nekrylo.

Za mě tedy vážně ne. Nebavila jsem se. Destrukční deník poskytuje rozhodně více kreativity, prostoru k sebevyjádření a zábavy. V Tohle není kniha se autorka mermomocí snažila navázat na jeho úspěch a vymyslet co nejzajímavější úkoly, což se ale bohužel minulo účinkem. Nebo už jsem na to v osmnácti zkrátka moc stará.

Autorka: Keri Smith
Počet stran: 225
Nakladatelství: CooBoo
Hodnocení: 5%

Recenze psaná pro