Jak se zbavit spisovatelské krize (aneb rady, co snad trochu fungují)

V minulém článku jsem psala, co většinou tak dělám, když nemůžu psát. Asi vám všem došlo, že tudy cesta ven z krize vážně nevede :D Tak jsem se rozhodla sepsat pár rad, které člověk může učinit, aby si trochu pomohl. Bohužel to ale neplatí o psaní na blog :(

1. Snít

Tohle většinou nastartuje moji fantazii i chuť psát dál. Prostě sněte, s otevřenýma očima, v noci před spaním, sněte o svých hrdinech a v duchu si představujte jejich dialogy a situace, do kterých se dostanou. Často mě takhle napadne spoustu věcí, které se do příběhu hodí.

Když se zaseknu třeba v nějaké nudné pasáži a nejsem si jistá, čím a jak navázat, prostě si tu situaci představím a představuju si vhodné situace, které můžou následovat.

Tohle mi vlastně pomáhá úplně nejvíc. Často se mi stává, že prostě někde sedím a v mysli mi běží scény, které prostě potřebuju napsat. A když nedokážu pokračovat, snažím se co nejlépe si představit onu kritickou situaci a domýšlet k ní všechna možná pokračování.

A chcete ještě jeden zaručený typ? Nejlíp to funguje v opilosti :D To mívám někdy pocit, že si s nimi můžu povídat i nahlas :D 

2. Vyprávějte

Stávám se vám to taky někdy? Že prostě proplouváte dnem a v duchu vyprávíte, jako kdybyste psali příběh? Mně se to stává dost často. Také se tím bavím, když jdu do školy - to úzce souvisí s bodem jedna. Prostě si představuju svoje postavy a v duchu popisuji, co dělají a jak se spolu baví, jako kdybych psala normálně na papír. Už to mám tak zažité,  že mi ani nepřijde divné. když někdy v duchu doplňuji za monology svých přátel  věci jako "..řekla naštvaně/prohodila mezi řečí/řekla mi tiše..." Tomu, kdo nepíše, se to může zdát jako nejvyšší čas nechat se zavřít do blázince, ale těm, kdo píší a žijí svoje příběhy to jistě už připadá jako naprosto normální věc.

3. Zeptat se svých postav, co se s nimi má stát

Tohle zní taky pořádně šíleně, že? Ale... věřte tomu nebo ne, oni si o to prostě někdy přímo sami říkají. Když jsem v koncích s nějakou zápletkou nebo nevím, jak dál, prostě si představím, jak si nějaká z postav lehá na takovou tu typickou psychologickou lenošku, já si sedám za velký mahagonový stůl a pokládám otázky, které by mi mohly nějak pomoct. 

A skutečně, někdy postava navrhne něco chytrého, co byste ani sami nevymysleli.

Proč tomu tak je? Ne, nebojte, nemluvíte z duchy. Řekla bych, že když znáte svoje postavy opravdu dobře a máte vytvořené jejich charaktery tak, že znáte jejich minulost, přítomnost i budoucnost, jejich rodiče a kamarády, obsah jejich kapes a barvu spodního prádla, víte, jak se budou ve které situaci chovat. A to vám může hodně napovědět. 

4. Bavte se s (reálnými) přáteli

Pokud nezabere ani menší pokec s vašimi hrdiny, můžete zkusit ty reálné přátele. Když někomu vylíčíte svůj příběh, můžete se zeptat, co máte dělat dál a jak to vyřešit. Věřte mi, že možná zkazíte vašim potenciálním čtenářům překvapení, ale kamarádi mají někdy docela dobré nápady, které vás posunou dál. Každý nový, svěží názor se cení, protože se vám snadno může během psaní stát, že zabřednete do smyčky a prostě neuvidíte řešení, které se logicky nabízí. 

5. Čtěte to, co už jste napsali, a upravujte to

Když čtu svůj příběh číst od začátku, nacházím spoustu míst, které potřebují úpravu. Tak upravuju a čtu a zjišťuju, co klape a co ne. I tohle vás může posunout dál. Během čtení příběhu vás možná napadne nové východisko nebo situace, jak pokračovat. A pokud máte prostě krizi, možná vás příběh sám donutí psát dál, protože si to prostě zaslouží :)

6. kapitola bod - pusťte si hudbu
Mně hudba při psaní hodně pomáhá a užívám si ji. Některé písničky ve mně dokáží vzbudit spoustu emocí a emoce ve mně zase vzbuzují touhu psát.

7. Emoce
Není to bod, který byste mohli splnit jen tak. Ale hodně autorů to má tak, že v nich největší touhu psát způsobují všemožné emoce. Od vzteku po radost, přes zklamání a smutek. Takže pokud něco silného cítíte, zkuste psát. Třeba to půjde.

8. -A pamatujte si na tohle:

Moc dobře vím, že když to nejde, prostě to nejde. Mám dny, kdy nenapíšu ani čárku a jindy mám zase spoustu nápadů a chutí, až mám téměř tiky v rukou, jak moc chci zasednout k počítači a psát. Sice se doporučuje psát i když nechcete, ale někdy to prostě moc drhne. V takových chvílích je lepší přestat, uvolnit se, číst. A nebojte se. Krize přejde.