Recenze: Smečka

Autorka: Andrea Cremer

Nakladatelství: Knižní klub

Počet stran: 399

Vyprávění: Ich forma (Calla)

Série: Smečka (zřejmě)

Česká anotace:

Calla Torová není jen tak obyčejná americká středoškolačka, je rozená bojovnice, navíc vůdkyně smečky Nightshadeů. Většinu života tráví v lidském těle, ale stačí jen nepatrný impulz, drobné ohrožení, a promění se ve vlčici. Brzy se však ukáže, že se nemusí ve smrtelném nebezpečí ocitnout zrovna ona nebo její blízcí, aby se její vlčí instinkty probudily. Když při hlídkování v horách narazí na Shaye, lidského mladíka, jehož na životě ohrožuje medvěd grizzly, nezaváhá a zachrání ho. Ve chvíli, kdy se zadívá do jeho očí a ucítí jeho vůni, která jí připomíná jaro, začne pochybovat o věcech, o nichž nikdy nepochybovala. O svém postavení a předem daném osudu, který ji předurčuje stát se družkou přitažlivého vůdce smečky Baneů. Existuje nějaká možnost, že by se všemu mohla vyhnout? Pokud se nechá vést srdcem, riskuje, že přijde o všechno - včetně svého života. Stojí zakázaná láska za takovou oběť? A co když pravidla, na nichž smečky Ochránců a Strážci, jejich vládcové, tak lpí, nemají zajistit všem lidem na světě bezpečí, jak si až dosud myslela, ale jen je kontrolovat? Smečkou započíná třídílná akční a zároveň romantická fantasy série...

Takže... Na knihu jsem dlouho čekala, než mi přišla rezervace z knihovny. Slibovala jsem si od toho, že bude dobrá, protože vlci, na tom se nedá skoro nic zkazit, naopak se to dá možná propracovat a vyšvihnout lépe, než nějaké upířiny.

Jenže když mi kniha přišla, a já začala číst, byla jsem překvapená, ale ne zrovna mile. Možná jsem čekala nějakou něžnou romanci, jako třeba Mrazení, ale tohle je úplně o ničem jiném.

Začátek knihy nás vrhne hned do akce, kdy Calla s její nejlepší kamarádkou Bryn útočí na grizzlyho, který chce zabít Shaye (škoda, že to neudělal =D).

"Převtělila jsem se dřív, než jsem si to uvědomila. Chlapec vytřeštil oči, když se z bílého vlka bez varování stala dívka se zlatýma vlčíma očima a platinově blond vlasy."

Tyto Calliny myšlenky se nachází hned na třetí stránce příběhu, a já nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Je tady docela jasně zřetelně vidět, jak se sama Calla vidí, a přijde mi možná až trochu namyšlená. Navíc bych si pod jménem Calla Torová představila nějakou obryni, nebo trola, nevím proč. Prostě to zní tak tvrdě, zvláštně. Což mě přivádí k názoru na ostatní jména v knize. Renier, Bryn, Cosy, Neville, Sabine, Efron... Shay Doran, to mi zase zní jako buran. Autorka se snažila vytvořit něco neobvyklého, ale možná bych raději četla o Michelle, Johnovi nebo Peterovi, než takovéhle slátaniny.

Celá hierarchie lidí a potvor v knize je ale docela zajímavá. Existují Ochránci, Strážci a Hledači, přičemž k Ochráncům patří Calla a její smečka Nightshadeů a Ren a jeho smečka Baneů. Byli stvořeni aby chránili Strážce. Už to mi přijde padlé na hlavu, protože Strážci a Ochránci jsou vlastně synonyma. No a Hledači, to jsou nepřátelé našich Ochránců a Strážců. A plus, Calla a Ren mají založit novou smečku, a v den Calliných osmnáctin se mají vzít. Takže sečteno podtrženo tady máme sexy záporáka Rena a Shaye, chlapečka, který je neuvěřitelně dotěrný a vlezlý.

Jo, Shay. Autorka nejspíš chtěla vytvořit dokonalého kluka, ale smůla. Celým příběhem jsem proplouvala se zdviženým obočím. Shayovi je osmnáct, a do školy kam chodí Calla přejde díky svému strýci, Bosquemu Marovi (zase, děsné jméno). Shayovi rodiče zemřeli, ale on neví proč, stejně jako Renova matka. A Shay, který přijde do školy, ve které jednoznačně vládnou smečky, a lidé se jich bojí, se přisere, když to řeknu neslušně, ke Calle. Sedí s ní a jejími vlky u stolu a chová se jako pobuda, jako by neviděl očividné nepřátelství Rena a ostatních. Já nevím, ale prostě mi bylo trapně za něj. A samozřejmě - Ren a Shay se nenávidí. Ren představuje pro Callu povinnost, ale docela příjemnou, když se nad tím tak zamyslím, a Shay zase něco nového. Soupeří v ní povinnost a morálka proti... Já nevím, to není srdce, protože Ren jí taky není lhostejný. Ve své podstatě vlastně nevím, proč je Shay pro "Call" tak jedinečný. Jinak jeho strýc Bosque je něco jako boss (tak asi už vím, proč to jméno =D) všech Strážců, má velkou vilu s pochmurnými obrazy a velkou zakázanou knihovnu, kterou by Shay rád znesvětil, protože už teď dokáže dokonale citoval filozofii. Ano, čtete správně. A k tomu miluje komixy, a s bičem a cepínem se naučil zacházet díky komixu Indiana Jones. No prostě... Tohle mi přijde tak trapné a postavené na hlavu, že autorka musí být prostě úplně blbá. Navíc je Shay součást proroctví, a na krku má pro něj neviditelné tetování. A zase, jako Bianca z Evernightu, mi přijde jako malý chlapeček, co se drží Cally za ručičku.

Taky mi přijde postavené na hlavu, že když se Ochránci přemění, jsou v jiné dimenzi bytí, takže si nemusí strhávat oblečení, protože jim zůstane v jiném vesmírů, a můžou mít i něco v kapse. No neptejte se mě, jak na tohle Cremerová přišla.

Dál se mi nelíbí, že je Calla taková princezna. Vůdkyně smečky, a navíc je taková neomylná a prostě blbá. Například je se Shayem napadne pavouk, a ona okamžitě pozná sloučeninu jedu, nějaký složitější název, a co dělá. Přijde mi, že je to taková situace, kde autorka prostě nastrčila takovouhle vědomost jenom proto, aby je z problému nějak dostala, a to mě docela pobavilo. No řekněte, kdo by si tohle pamatoval? Navíc Calla se Shayem porušují pravidla, ale nějak to neřeší. Třeba nechají v jeskyni Callinu krev, a neřeší, že by na to někdo mohl přijít, nebo že by tam mohli cítit jejich pach. Navíc se okamžitě uzdravují, když si dají napít svojí krve, to mi taky přijde jako zázračná léčba, protože to jinak nešlo udělat.

Po přečtení celé knížky mi přijde, že Cremerová tohle psala proto, že chtěla být jako malá princeznou a takhle divně si splňuje sny a představy, protože tam všechno vychází tak, jak by nikdy v životě nevyšlo. Od uzdravování, po komunikaci, měnění podoby a vztahů.

A nakonec, docela se mi líbily fáze měsíce na začátkách kapitol, jenže to nemělo nějakou extra souvislost s časem v knize. Třeba konec jedné kapitoly, kde měsíc byl skoro v úplňku odehrával ve škole, tedy dopoledne a následující kapitola, kde měsíc už byl v úplňku bylo odpoledne téhož dne. Nápad by to byl hezký, kdyby to bylo do detailu zpracované, a ne ponechané náhodě bez ohledu na čas.

Každopádně to není úplně nejhorší kniha, určitě si najde své fanoušky, ale pro mě je to až příliš vyumělkované, než aby se mi to líbilo víc, než na pět bodů. Ohlasy jsou ale dobré, takže neváhejte a knihu si půjčete, bez ohledu na negativa, která jsem tady vypsala.

Hodnocení: 3 ďáblíci