Recenze: Na západní frontě klid

Autor: Erich Maria Remarque

Počet stran: 184

Nakladatelství: Nejnovější verze Ikar, jinak dost dalších

Vyprávění: Ich forma z pohledu Paula Bäumera

Povinná četba, četba k maturitě... ať už vás k Na západní frontě klid přivádí cokoli, vězte, že se nejedná jenom o "nějakou starou vykopávku, kterou musím přelouskat nejlépe do příští hodiny češtiny". Ani náhodou. Pokud se k ní stavíte takhle, tak bych vás s prominutím nejraději poslala... někam. 

Na západní frontě klid se pro mě stala něčím daleko větším, než jednou z X knížek, které musím přelouskat k maturitní zkoušce. Naprosto mě dostala, zasáhla přímo uprostřed hrudi a zanechala ve mně hluboký dojem. Zanechala moje srdce nahé a krvácející.

Nebudu vám tady vypisovat děj. To si můžete najít kdekoliv, protože anotace už se ani netají s dějem a koncem. Nebo se můžete podívat na film. V tom případě ale nikdy neprožijete to, co vám dá čtení. A řeknu vám, že to rozhodně stojí za to.

Když jsem knihu dočítala, četla jsem do půl třetí ráno. Pak hodinu ležela, zírala do stropu a vstřebávala dojmy. Pak jsem se stala knihou docela posedlá - musela jsem o Paulovi přemýšlet dlouho po dočtení a často si na něj vzpomenu i teď, rok po tom, co jsem knihu četla poprvé. Opěvuju ji všude, kde můžu, díky ní jsem si zamilovala Remarqua a začala se hodně zajímat o knihy s válečnou tématikou a světové války jako takové.

Jak už jsem psala, když někdo píše o této knize, dozvíte se z toho celý děj i konec. Na západní frontě klid je takto profláknutá a já nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Kdybych nevěděla, jak to skončí, byla bych rozhodně šokovaná o to víc. Ale i přes to, že jsem konec znala, jsem se po dočtení mohla jenom sama sebe ptát PROČ?

Proč jsme kdy dopustili, aby se něco takového stalo? Jak se mohl život člověka, (který v naší době a v době míru a dostatku, znamená to nejcennější), stát něčím tak bezvýznamným, oproti záměrům státu a vlády? Jenom číslem ve statistice, pár slov, které nakonec ani nedostanou místo v nekrologu v novinách? I když si to většina lidí dnes neuvědomuje a myslí si, že to není přece důležité, válka je někde daleko - nějaká historie, maximálně nějaká neurčitá hrozba na druhé straně země - válka byla skutečná, krutá a tragická. Lidský život - život vojáka - měl na pozadí bitev mezi státy pramalou hodnotu. Šlo o pár desítek metrů území, ne o člověka - jedince jako takového.

Umíraly jich tisíce za den a voják nedokázat procítit a oplakat všechny své mrtvé přátele - ani to nešlo. Jak je avizované už na začátku, kdy umírá jejich přítel a spolužák Kemmerich a vojáci řeší jeho boty, majetek - nejsou krutí, jen vědí, že nemá smysl truchlit a zachovávat velká gesta, když on už je mrtvý, ale oni pořád žijí. 

Na velká gesta není mezi tolika osobními tragédiemi není místo.

Pavel Bäumer je jedním z mých nejoblíbenějších hrdinů. Je to mladý kluk - na začátku příběhu osmnáctiletý. To je jenom o rok víc, než je mně. Nedokážu si představit, že bych viděla umírat svoje přátele ze třídy, jednoho po druhém, umírat tak nesmyslně a krutě.

Autor skrz Pavla promítá své osobní zkušenosti a zpodobnil se v něm - v tomhle případě je to to nejlepší, co mohl udělat. Očima mladého kluka otřískaného všudypřítomnou smrtí vidíme hrůzy války, které si člověk ani neuvědomuje, že se staly. A o to víc ho zasáhne vědomí, že se to tak skutečně stalo, že je to celé pravda, ne vymyšlený příběh plný heroických činů. Pro ty v této knize není místo - proč taky? 

Samotný hlavní hrdina je potom - jako pár dalších Remarqeových hrdinů - spíše vypravěčem - pozorovatelem. Popisuje ostatní postavy, jejich rozhovory, roztržky, ale s přímou řečí se zapojuje poskrovnu. To se mi líbilo. Drží se zpátky, ale je dobrý vypravěčem a hlavně mu to pálí.

Stejně tak jsem si oblíbila ostatní vojáky. Neuvěřitelně se mi líbila síla přátelství a oddanosti ostatním, které mezi nimi vznikly. Katzu jsem oplakala, stejně jako Pavla a všechnu tu beznaděj a nesmyslnost.

 V knize je spoustu neuvěřitelně silných momentů a výroků o smrti, životě, přátelství, které se mi vryly hluboko pod kůži. Je vidět, že autor má s frontou vlastní zkušenost. Je poznat, že se se smrtí seznámil až moc dobře - jako mladý kluk. 

Je jasné, že zážitky z války se staly tak silnou součástí autorovi osobnosti a smýšlení, že jeho popisy válečných hrůz zasáhnou i dnešní, zmlsané děti (jako třeba mě), které vůbec netuší, co to znamená válka a jaké hrůzy vojáci zažívají. Po dočtení se dívám na články v učebnici dějepisu úplně jinak, než předtím. Už to nejsou jenom slova "Německo bojovalo proti Francii" - už za tím vidím něco z toho utrpení a hrůzy, které zažíval jistě každý jeden voják.

Celá kniha mě hrozně nadchla tím, jak silně na mě působila. Neuvěřitelně mě zasáhla. Často jsem si přečetla odstavec a pak zírala před sebe, když jsem si přebírala, co jsem si právě přečetla. Kniha mi toho dala spoustu - zamyslela jsem se na svým životem, nad nesmyslností války, nad zmařenými životy všech lidí, kteří padli. A mimo to jsem si celou dobu neuvěřitelně přála Paula Bäumera obejmout. 

Na západní frontě klid mi dala jiný pohled na války v učebnicích, zanechala ve mě neuvěřitelně silný dojem a totálně mě odrovnala. Můžu ji s klidným svědomím označit jako (zatím) nejsilnější knihu, kterou jsem za život četla. 

A jen mě utvrdila v tom obrovském rozdílu, kdy autor nějakého fantasy nebo paranormálního žánru popisuje válku, boj proti někomu, nebo revoluci. To je fikce. 

Tohle bylo opravdové,

Hodnocení: 100%