Bohumil Hrabal - Obsluhoval jsem anglického krále

Autor: Bohumil Hrabal Počet stran: 177 Vyprávění: Ich forma Anotace: Od dvacátých do padesátých let prožívá svůj příběh od mládí snaživý a podnikavý muž, který touží po bohatství, po lásce a uznání ve své profesi a poznává život od vybrané společnosti a velkého světa po věznění a osamocení v opuštěném pohraničí, kde končí jako cestář. Existenciální téma autor nepojímá tragicky. Hlavnímu hrdinovi samota umožňuje zbavit se touhy po majetku a uznání, zbavit se lpění na nich a dojít ke svérázné, prosté filozofii života, kde se hořkostí a samotou platí za požitek krásy a svobody

Musím říct, že recenze na tuto knihu se mi píše docela špatně. I přes to, že jsem s její četbou nijak extra nebojovala, možná proto, že byla kniha krátká, jsem jí nijak extra na chuť nepřišla. Bylo to hlavně proto, že jsem knihu celou dobu srovnávala s filmem a musím říct, že se jedná o jednu z mála knih, která je lepší ve filmovém zpracování. 

Ve filmu se objevuje opakovaně hotel Tichota, který se změnami režimů mění i svou tvář. Celý film je ucelenější, hrdina se vrací na ta samá místa a jeho vyprávění z minulosti je protkáno přítomností. V knize jde všechno chronologicky, takže Dítě až ke konci potkává starého profesora literatury a Marcelu, která příliš ráda tančila. Na rozdíl od filmu jsou obě tyto postavy vedlejší a rychle odchází ze scény pryč.

Kniha je udělaná jako vzpomínání číšníka Jana Dítěte, který prošel po dlouhé životní cestě, jež byla zpočátku ovládána hlavně touhou po uznání druhých lidí, pak ale došla na klidné místo, ve kterém hrdina našel východisko v samotě a ve svých vlastních myšlenkách. Kompozice je chronologická, na rozdíl od filmu.

Další věc, která je ve filmu vynechána, a řekla bych, že je to tak i lepší, je poněkud opožděné dítě Sigfried, které má hrdina s Němkou Lízou. Nějak mi to do celého kontextu moc nezapadalo, asi hlavně proto, že k němu neměl nijak extra valný vztah.

Hlavní hrdina je potom snaživý a bezelstný naivka, kterého žene touha po uznání ostatních, má rád peníze, ale není nijak hamižný nebo úzkostlivě šetřivý. Celý jeho životní postoj je takový oportunistický, zkrátka a dobře prostě přijímá, co se děje, aniž by se proti tomu nějak snažil bojovat. Jeho jméno se dá považovat za nomen omen. 

Text je napsán velmi osobitým stylem, a to ve velmi dlouhých souvětích. To mi až tak nevadilo, protože to podle mě hezky zachycovalo myšlenkové pochody a sběh událostí, ale když jsem potřebovala přestat číst, byl docela problém najít tečku.

Zdroj

Děj byl místy hodně nadsazený a někdy se ani nedal brát moc vážně. Konec byl potom symbolický, takové vnitřní smíření se světem a s osudem.

Celkově jsem se u knihy někdy i pobavila, ale nedá se říct, že by mě nějak extra nadchla. Jak už jsem napsala, u mne jednoznačně vyhrává film díky své ucelenosti, eleganci a okázalosti, která mi v knize tak nějak chyběla.

Hodnocení: 60%

Pygmalion - G. B. Shaw

Dneska večer jsem se věnovala svojí oblíbené zábavě a stahovala si knihy. Jsem ve třeťáku, čas maturity se blíží, a já si to pomalu ale jistě začínám uvědomovat ostřeji a ostřeji. Kromě knih, které vykládají o základech žurnalistiky, sháním víc knih k maturitě a snažím se vypracovat si seznam. Většina mojí četby je z 20. století, takže to musím ještě rozšířit. Každopádně i tahle kniha je z 20. století a navíc jí ani v seznamu nemáme. Ale co. Alespoň jsem si početla :D

Autor: George Bernard Shaw Počet stran: 74 Žánr: Drama E-book naleznete ke stažení zde Pygmalion (1912) je pravděpodobně nejslavnější komedie anglického dramatika irského původu Georga Bernarda Shawa, nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1925. Tato satira představy společenských tříd byla hrána nejprve roku 1913 ve Vídni, v Berlíně a v Praze, tiskem vyšla roku 1915. Když byla uvedena roku 1914 v Londýně, šokovala tehdejší diváky šťavnatým zaklením bloody arse z úst hlavní hrdinky (doslova zatracená prdel), dosud na anglickém jevišti neslýchaným.

Tuto knihu jsem našla v povinné četbě, která je volně ke stažení na stránkách jedné pražské knihovny. Mimo to o ní vyprávěla učitelka na češtinu minulý rok, a mně Pygmalion nějak uvízl v hlavě. Takže když jsem jednoho pátečního večera zasedla s kakaem k počítači, rozhodla jsem se přečíst si pár stránek, ale hra se mi zalíbila tak, že jsem ji přečetla asi za dvě hodiny.

Kniha je o pouliční květinářce Líze Doolittleové, prosté, nepříliš dobře vychované dívce, která se neumí ani chovat, ani pořádně vyjadřovat. Když ji na ulici slyší mluvit Henry Higgins, specialista na fonetiku, který dokáže rozeznat akcent z různých částí Londýna s neuvěřitelnou přesností, nadhodí, že by jí dokázal naučit mravům i mluvě a udělat z ní za půl roku dámu.
Líza to zvažuje a další den zvoní u Higginse s prosbou, aby jí naučil pořádně se vyjadřovat. Nechce už být pouliční květinářka, chce pracovat v obchodě, proto se musí naučit mluvit s lidmi.
Higgins, který u sebe hostí svého přítele Pickeringa, se rozhodne, že z toho udělá svou vlastní osobní výzvu. Začne tedy Lízu učit a za několik měsíců ji vystaví první zkoušce...

Charaktery hlavních představitelů byly poměrně dobře zpracované. Higgins je typický pokrytec, který je sice chytrý a vážený, ale káže vodu a přitom sám pije víno. Přestože učil Lízu dobrým mravům a krásné řeči, sám se ve společnosti chovat neuměl a vystupoval neomaleně a hrubě. Jeho přítel Pickering byl spíše v jeho stínu, ale povahou byl někde úplně jinde - na rozdíl od Higginse se uměl chovat a byl galantní i k pouliční květinářce Líze. Ta si samozřejmě prošla velkým vývojem, od dívky vychované ulicí, která neuměla správně vyslovit ani jednu větu a její chování bylo nedůstojné a k dámě velmi neadekvátní, po vyspělou, moudrou mladou ženu, která si uvědomuje svou cenu a hodnotu.

Pigmalion je drama o pěti dějstvích. Přestože je dílo koncipováno jako divadelní hra, na film se jistě hodí daleko víc. Scény se velmi často střídají a autor dává důraz i na poznámky, vsuvky, které vysvětlují děj. V těchto vsuvkách se dopodrobna zabývá popisy místností a jejich vybavení, což sice přispívá ke zpomalení děje, ale zároveň tato drobnokresba poskytuje čtenáři realistickou představu.

Děj jako takový má rychlý spád, brzdí ho jen výše zmíněné scénické poznámky a monology některých postav. Například když poprvé mluvil Lízin otec a jeho monolog měl o mnoho více řádku, než všechny předchozí, zarazilo mne to a pak jsem si delších replik více všímala. Vyskytují se v textu jen párkrát, většinou potom ke konci, kde je také nejvíc mravních poučení a kde je nejvíce znát vývoj Líziny osobnosti.

Na motivy této knihy bylo natočeno více filmů a je hrán i v divadlech, pod názvem My fair lady. Myslím, že tento název jistě všichni dobře znáte a určitě jste to už slyšeli. Já se přiznám, že jsem ani jedno zpracování zatím neviděla, možná až na Pretty woman, jehož tvůrci se nechali Pygmalionem nejspíš inspirovat.

To máte tak: některé věci se naučí každý - strojit se a mluvit a tak dále - ale skutečný rozdíl mezi dámou a květinářkou není v tom, jak se která chová, ale jak se k ní chovají druzí.

Kniha se mi četla příjemně a rychle, měla jsem dočteno asi za dvě hodiny. Vytkla bych asi jedině skutečnost, že autor nedal moc prostoru pro zachycení Lízina pokroku a jejího učení. V jedné scéně byla prostá květinářka a v další už mluvila (většinou) jako dáma. Tomu bych rozhodně dala větší prostor, protože by to bylo zajímavé i pro čtenáře a lépe by to vykreslilo její charakter. Jak podotýkají další lidé, Pygmalion by se možná více hodil pro klasické prozaické zpracování, kde by bylo více prostoru pro popsání změň postav, jejich charakterů, prostředí a podobně.

Z knihy plyne i několik poučení, hlavně o tom, jak by se měl člověk chovat a jak zevnějšek a mravy a způsoby určují naše postavení ve společnosti a naše postavení ve společnosti zase určuje mravy a způsoby.

Každopádně se mi kniha četla příjemně a rozhodně ji můžu všem jenom doporučit :)

Hodnocení: 75%

HIGGINS: Lízo, to velké tajemství není v tom, jestli se chováte špatně nebo dobře nebo nějakým jiným specifickým způsobem, ale jestli se chováte ke všem lidem stejně; zkrátka tak, jako byste už byla v nebi, kde žádné vagóny třetí třídy nejsou a kde jedna lidská duše není o nic horší než druhá.

Jan Neruda - Povídky Malostranské

Autor: Jan Neruda Počet stran: 304 Nakladatelství:Fragment Anotace: Povídky malostranské jsou považovány za Nerudovo vrcholné prozaické dílo a právem náleží do zlatého fondu české literatury. Na Malé Straně prožil Neruda téměř celý svůj život. Důvěrně znal svět obyčejných pražských lidiček a jejich životní osudy. Úředníci, služky, obchodníci, žebráci, studenti – ti všichni jsou hrdiny jeho povídek, ve kterých s humorem sobě vlastním kritizuje zdánlivě idylické podmínky, ve kterých žijí. Věčný zápas dobra se zlem, upřímný cit a spravedlnost, ale i lidské tragédie – to všechno jsou nesmrtelná témata, o kterých se psalo před více než 130 lety a zůstávají aktuální i dnes.

Povídky Malostranské jsou česká literární klasika, která je jistě známá všem školou povinným. Já jsem se pro ně rozhodla poté, co jsme ve škole kousek četli. Opravdu se mi zalíbil autorův styl psaní - tzv. drobnokresba, tedy popisování do podrobností. Nerudův jazyk je bohatý a přestože se jedná o češtinu devatenáctého století, je velmi čtivý i pro moderního čtenáře. Neruda nenechává nikoho na pochybách a každá postava je krásně popsána. To se mi hrozně líbilo a přimělo mě to pokračovat a přečíst si i další Nerudovy povídky, Arabesky, a také se podívat na jeho poezii, protože mě velmi zaujal.

Autor popisuje život zajímavých lidí na Malé Straně, kde jako malý žil a nechává nás nahlédnout do světa jednotlivých postav a charakterů, abychom pochopili, že každý člověk, který se může zdát obyčejný, má svůj příběh. Kniha obsahuje třináct povídek, některé delší, rozdělené na části, a některé kratší. Mezi moje favority patří Přivedla žebráka na mizinu a Doktor Kazisvět. Líbily se mi ale víceméně všechny, každá byla v něčem jiná a zajímavá. Chvílemi jsem úplně zapomínala, že čtu něco povinnou četbu a knihu jsem si prostě užívala pro její úžasný jazyk a příběhy. Autor kritizoval maloměštáctví, ukazoval, jak můžou pomluvy zničit život, vykresloval atmosféru na Malé straně, která byla svého času velmi uzavřená všemu novému a jinému.

Povídky Malostranské vycházely v časopisech Lumír a Květy, knižně byly vydány v roce 1877. Vypravěčem všech povídek je sám autor. Většinou vypráví o postavách a ich forma vstupuje do děje jen občas.

Občas jsem měla trochu problém se do čtení donutit, protože jsem se přece jenom musela víc soustředit na jazyk a na děj, abych neztratila nit, ale když jsem se začetla, většina povídek mě oslovila a bavila mě. 

Neruda čerpal ze svého dětství, které trávil na Malé Straně, takže je kniha poskytuje věrný obraz tehdejšího způsobu života. Sice mám raději dějiny a knihy z dvacátého století, ale Povídky Malostranské mě velmi oslovily a ráda si je připíšu do svého seznamu k maturitě.

Hodnocení: 90%

Klady	Zápory
Krásný jazyk, úžasně vykreslené postavy a jejich charaktery	Pro někoho by to mohl být jazyk, pokud si nezvykne na starší češtinu
Zajímavý děj
Rozmanitost témat a postav

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fragment, moc si toho vážím :)

Recenze: Noc v Lisabonu (Erich Maria Remarque)

Autor: Erich Maria Remarque Počet stran: 256 Nakladatelství: Ikar Rok vydání: 2008 Vyprávění: Ich forma Anotace: Německý emigrant Josef Baumann-Schwarz vypráví příběh své velké lásky člověku, kterého náhodou potká v lisabonském přístavu, posledním útočišti těch, kdo prchají před Hitlerem na západ. Instinkt pronásledovaného mu napovídá, že neznámý je stejný štvanec jako on. Musí někomu vylíčit svůj příběh, aby přetrval, aby se uchoval obraz jeho zemřelé ženy, protože se obává, že jeho vlastní paměť podlehne časem milosrdnému zapomnění. Věnuje krajanovi i dva lodní lístky, pas a vízum do Ameriky, jako by mu symbolicky odkazoval svou osobnost i svůj osud.

Recenze: Deník Anny Frankové

Poslední dobou čtu hodně povinné četby a obecně se zajímám o téma světových válek a minulého století. Proto jsem nemohla opomenout jednu z nejvýznamnějších knih minulého století - deník Anny Frankové (jak vám asi došlo z názvu, že :D)

Recenze: Krysař - Viktor Dyk

Autor: Viktor Dyk
Nakladatelství: Omega
Počet stran: 108
Vyprávění: Er forma

Anotace:
Poklidný život ctihodných občanů hanzovního městečka Hammeln narušují krysy. Jsou úplně všude a v takové situaci může pomoci už jen krysař. Jenže jeho práce není zadarmo... Novela Viktora Dyka je příběhem o lásce, zradě, lidské hamižnosti, ale také o naději, která se může objevit i v nejzoufalejší situaci. Kniha, která nejprve vyšla na pokračování pod názvem Pravdivý příběh, je unikátním zpracováním staré německé legendy. Autor nabízí neotřelý pohled na klasický příběh, kde se mistrně snoubí iluze s realitou a čtenář se nemůže od knihy odtrhnout, dokud nedočte poslední stránku.

Kniha vypráví o krysaři, muži bez jména a stálého bydliště, který putuje od města k městu a vyhání krysy. Tak se stane, že dojde do města Hammeln, které je celé zamořeno krysami. Jako první zde potká mladou Agnes, krásnou dívku, do které se zamiluje. Protože je to ale krysař, nejdřív zde vykoná svou práci. Konšelé mu slíbí velkou odměnu, když krysy vyžene, což on také udělá, jenže když už ve městě nejsou krysy, konšelům se zdá cena přemrštěná a odmítnou ji zaplatit.

Krysař je také velmi rozpolcen, mezi svým tuláckým srdcem a Agnes, která žije v Hammeln. Zůstat, nebo odejít? To je vlastně jedna situace, nad kterou se člověk zamýšlí někdy i v životě. Zvítězí láska nebo úděl?
V tomto případě by pro krysaře zvítězila láska, která ale bohužel neměla dlouhého trvání.

Krysař mi byl jako postava nesmírně sympatický. Neměl jméno, nebyl nikdo, byl věčným tulákem. Jeho jednání bylo pochopitelné a jeho vnitřní rozpor mezi rozumem a city reálný a přirozený.
Nebyl nespokojený, jeho život mu nevadil. Byl smířený se svým údělem krysaře, člověka, který se nikdy nezdrží, nikde nezapadne. Co ho změnilo byla láska k Agnes. Náhle si přál zůstat s ní v Hammeln, ale jeho vnitřní rozpor byl příliš velký.

Další důležitou postavou je potom Sepp Jörgen, rybář, který vše chápe až o den později. Jörgen je poblázněný do dvou dívek, které ho odmítají právě kvůli jeho zpomalenosti. Jörgen je poměrně tragikomická postava, která se nejdřív nezdá důležitá, což je ale omyl.

Zdroj 

Styl psaní je rychlý, Dyk se s ničím nezdržuje. Krátké věty udržují dynamiku příběhu a ten tak rychle plyne a velice dobře se čte. Ústy krysaře předává autor čtenáři několik myšlenek, které mi zůstaly v hlavě ještě dlouho po dočtení.

- Jsem minulost, pravil hlas.

- Jsem budoucnost, odpovídal jiný.

- Jsem krásná, mluvila minulost.

- Budu krásnější, slibovala budoucnost.

- Měla jsem vše: úsměvy, slzy, sen i procitnutí, děla minulost.

- Budu míti vše: úsměvy, slzy, sen i procitnutí, řekla budoucnost.

Mezi hovorem minulosti a budoucnosti, jaká to přítomnost!

(str. 46 - 47)

I přes to, co krysař udělal, zůstává kladnou postavou. Po dlouhém tuláckém životě netoužil po ničem jiném, než po lásce a spravedlnosti. Přesto, že měl neuvěřitelně mocnou píšťalu, se kterou by mohl ovlivnit kolik lidí by jen chtěl, až do konce ji nepoužíval na nic jiného, než na krysy. Ačkoliv mu bylo nabízeno mnoho svodů, nikdy nepodlehl a do konce se snažil být spravedlivý a dobrý. Ve výsledku to není on, kdo byl špatný; byly to okolnosti, které ho dohnaly k zoufalým činům.

Hodnocení: 10/10

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Omega, moc si toho vážím :)

Recenze: Bílá nemoc - Karel Čapek

Autor: Karel Čapek
Nakladatelství: Omega
Počet stran: 112
Forma: Divadelní hra - drama

Anotace: Ve své hře z roku 1937 ukazuje Čapek svou obavu z fašismu a předvídá vypuknutí války. Hlavní postava, soucitný doktor Galén, objeví lék na nebezpečnou nemoc, léčí však jen chudé. Mocné muže – politiky a průmyslníky - léčit odmítá, dokud od nich nedosáhne příslibu, že zruší zbrojení a nevyhlásí válku. Přes veškerou jeho snahu však události naberou tragický spád.
Tato hra ve své době natolik oslovila, že se již roku 1937 dočkala filmového zpracování pod režijní taktovkou Hugo Haase, který ve filmu rovněž ztvárnil hlavní roli.

Recenze: Čas žít, čas umírat - Erich Maria Remarque

Autor: Erich Maria Remarque
Počet stran: cca. 357
Nakladatelství: Ikar, více verzí
Vyprávění: Er forma

Anotace: V tomto románu se autor jakoby vrací ke své prvotině Na západní frontě klid. Děj se však odehrává o dvacet let později, v době, kdy nacistické Německo rozpoutalo druhou světovou válku a po počátečních úspěších je tlačeno spojeneckými vojsky zpět. Stejně jako ve svém nejslavnějším díle autor líčí osud mladého německého vojáka na frontě, během dovolené doma a po opětovném návratu do bojové linie. Román je nabitý napětím, ale i zoufalstvím nad beznadějí lidských osudů a ničivým společenským fanatismem. Jen krátce - během hrdinova pobytu v rozbombardovaném rodném městě - vysvitne poslední naděje na nový život: láska.

Recenze na jednu z mých nejoblíbenějších knih. Moje druhá přečtená od Remarqua. Možná se tak z recenze nemusí zdát, ale i tahle kniha mě dostala do kolen a její konec jsem obrečela. Remarque prostě nezklamal a definitivně se zařadil mezi moje nejoblíbenější autory vůbec.

Recenze: Petr a Lucie

Autor: Romanin Rolland
Počet stran: cca 100
Nakladatelství: Různé verze
Forma vyprávění: Er forma

Další kniha, kterou jsem četla jako povinnou četbu a pak po ní sáhla i dobrovolně. Petr a Lucie jsou krátká, čtivá kniha s příběhem a myšlenkami. Ovšem nic, co by mě nějak extra uchvátilo.

Opět nebudu popisovat děj, ten je určitě notoricky známý všem. A pokud ne, není problém si ho celý najít na nějaké stránce. Chci vám říct o svých pocitech a názorech.

Recenze: Na západní frontě klid

Autor: Erich Maria Remarque

Počet stran: 184

Nakladatelství: Nejnovější verze Ikar, jinak dost dalších

Vyprávění: Ich forma z pohledu Paula Bäumera

Povinná četba, četba k maturitě... ať už vás k Na západní frontě klid přivádí cokoli, vězte, že se nejedná jenom o "nějakou starou vykopávku, kterou musím přelouskat nejlépe do příští hodiny češtiny". Ani náhodou. Pokud se k ní stavíte takhle, tak bych vás s prominutím nejraději poslala... někam. 

Na západní frontě klid se pro mě stala něčím daleko větším, než jednou z X knížek, které musím přelouskat k maturitní zkoušce. Naprosto mě dostala, zasáhla přímo uprostřed hrudi a zanechala ve mně hluboký dojem. Zanechala moje srdce nahé a krvácející.

Nebudu vám tady vypisovat děj. To si můžete najít kdekoliv, protože anotace už se ani netají s dějem a koncem. Nebo se můžete podívat na film. V tom případě ale nikdy neprožijete to, co vám dá čtení. A řeknu vám, že to rozhodně stojí za to.