Recenze: Noc v Lisabonu (Erich Maria Remarque)

Autor: Erich Maria Remarque Počet stran: 256 Nakladatelství: Ikar Rok vydání: 2008 Vyprávění: Ich forma Anotace: Německý emigrant Josef Baumann-Schwarz vypráví příběh své velké lásky člověku, kterého náhodou potká v lisabonském přístavu, posledním útočišti těch, kdo prchají před Hitlerem na západ. Instinkt pronásledovaného mu napovídá, že neznámý je stejný štvanec jako on. Musí někomu vylíčit svůj příběh, aby přetrval, aby se uchoval obraz jeho zemřelé ženy, protože se obává, že jeho vlastní paměť podlehne časem milosrdnému zapomnění. Věnuje krajanovi i dva lodní lístky, pas a vízum do Ameriky, jako by mu symbolicky odkazoval svou osobnost i svůj osud.

Noc v Lisabonu má úplně dokonalý začátek, který okamžitě zaujme. Od první stránky čtenář ví, že má před sebou neobyčejný příběh plný otázek, na které se prostě dozvědět odpověď. To Remarque napsal naprosto dokonale, okamžitě si zajistil pozornost čtenáře. Nejen, že se hlavní hrdina ocitl v hodně špatné situaci, kdy potřebuje se svou ženou na loď odplouvající do Ameriky, ale navíc prohrál většinu jejich peněz. V tu chvíli k němu přichází tajemný cizinec, který ony kýžené jízdenky má - a co víc, i platný pas a vízum. A chce za to jen jednu noc, aby jeho příběh mohl být vyslechnut a uchován.

Josef Schwarz vypráví svůj příběh, protože ví, že si ho nebude navždy a nezkresleně pamatovat. Proto ho musí říct někomu dalšímu. Příběh o tom, jak uprchl z koncentračního tábora v Německu, do kterého ho nechal zavřít bratr jeho ženy, Georg. O tom, jak čirou náhodou dostal pas od jistého jiného Schwarze a stal se jím. O svém životě emigranta, kdy těsně před začátkem války riskoval, aby se dostal zpátky do Německa za svou ženou Helenou. A jejich společnou cestu, útěk před nacisty, před policisty, před Heleniným bratrem, nemocí, před vlastní identitou, hon za platným pasem a vízem. Hon za zemí zaslíbenou - Amerikou.

Kniha je psaná v rámcové kompozici - vypravěčem je Schwarzův jmenovec Josef, který popisuje své setkání s ním, ale otěže příběhu přebírá právě Baumann - Schwarz, aby mu mohl vyprávět svůj příběh. Takže kromě klasických uvozovek je v knize opravdu hodně těch vložených. To bylo jediné, co mi na knize vadilo - že ne vždycky to bylo opravdu dodržené, a tak dost přímé řeči v přímé řeči Josefa Schwarze bylo napsáno s klasickými uvozovkami. Ale je pochopitelné, že se to nedá vždy uhlídat, obzvlášť u takovéhoto příběhu. I tak jsem si těchto chyb ale často všímala.

Příběh Josefa Baumanna/Schwarze je protkaný filosofickými úvahami o životě, v klasickém remarquovském stylu. Už jsem četla od něj dvě podobné knihy, kdy to probíhá asi takhle - hlavní hrdina si najde ženu a pak spolu filosofují o životě, nejlépe nazí, v posteli a se sklenicí vína :D Už jsem si toho všimla dřív, u Nebe nezná vyvolených a pak u Čas žít, čas umírat. Stejně tak je zde spoustu štěstí, náhod, a lidí, kteří hrdinovi pomohou.

Konec je stejně remarquovský. Hořkosladký. Hrdina nakonec skutečně dostane víza, ale štěstí mu to nepřinese.

Hodnocení: 80%

Zde je ukázka, onen začátek knihy, který mne tak uchvátil a zaujal. Tohle je podle mě skutečně mistrovsky napsaný začátek. 

Upřeně jsem se díval na loď. Jasně ozářena kotvila nedaleko pobřežní hráze na Teju. Ačkoliv už jsem byl týden v Lisabonu, nezvykl jsem si dosud na bezstarostné osvětlení tohoto města. V zemích, odkud jsem přišel, byla města v noci černá jako uhelné doly a světélko v temnotě bylo nebezpečnější než mor ve středověku. Přišel jsem z Evropy dvacátého století. Na loď právě nakládali zásoby. Věděl jsem, že příštího večera odpluje. V tvrdé záři holých žárovek bylo nakládáno maso, ryby, konzervy, chleba a zelenina. Dělníci nosili na loď zavazadla a jeřáb podával bedny a balíky tak nehlučně, jako by vůbec nic nevážily. Loď se připravovala k plavbě, jako by to byla archa před potopou světa. Byla to opravdu archa. Každá loď, která v těchto měsících roku 1942 opouštěla Evropu, byla archou. Horou Ararat byla Amerika, a záplava den ze dne stoupala. Dávno už zaplavila Německo a Rakousko, pronikla hluboko do Polska a do Prahy; utonuly v ní i Amsterodam, Brusel, Kodaň, Oslo a Paříž, naplnila italská města svým pachem a ani Španělsko nebylo už jisté. Pobřeží Portugalska se stalo posledním útočištěm pro uprchlíky, pro něž spravedlnost, svoboda a tolerance znamenaly víc než domov a existence. Kdo odtud nemohl dospět do Zaslíbené země Ameriky, byl ztracen. Musel vykrvácet v džungli výjezdních a vstupních víz, nedosažitelných povolení k práci a k pobytu, internačních táborů, byrokracie, osamělosti, ciziny a strašné všeobecné lhostejnosti k osudu jednotlivce, která je vždy důsledkem války, strachu a bídy. V té době neznamenal člověk nic, platný pas vše. Zašel jsem si odpoledne do estorilského kasina, abych se pokusil o štěstí. Měl jsem ještě slušný oblek, a tak mě tam vpustili. Byl to poslední zoufalý pokus obelstít osud. Naše portugalské povolení k pobytu platilo už jenom na několik dní a Ruth a já jsme neměli žádná jiná víza. Loď kotvící na Teju byla naší poslední nadějí, doufali jsme už ve Francii, že se s ní dostaneme do New Yorku. Ale byla celé měsíce předem vyprodána a kromě amerického vstupního víza by nám bylo chybělo ještě přes tři sta dolarů na cestu. Pokusil jsem se získat aspoň peníze jediným způsobem, který tu byl ještě možný - hazardní hrou. Bylo to nesmyslné; i kdybych byl vyhrál, byl by se musel stát zázrak, abychom se dostali na loď. Ale na útěku, v zoufalství a v nebezpečí se člověk naučí věřit v zázraky, jinak by nepřežil. Prohrál jsem šestapadesát dolarů z dvaašedesáti, které nám ještě zbývaly. Nábřeží bylo pozdě v noci téměř opuštěné. Po chvilce jsem však zpozoroval muže, který bez cíle přecházel sem a tam, pak se zastavil a stejně jako já se zahleděl upřeně na loď. Pomyslel jsem si, že je také jedním z mnoha ztroskotanců, a přestal jsem si ho všímat, až jsem náhle pocítil, že mě pozoruje. Strach z policie nikdy neopouští uprchlíka, dokonce ani ve spaní, ani když se nemá čeho bát - proto jsem se ihned jakoby znuděně otočil a pomalu jsem opouštěl nábřeží jako člověk, který se nemá čeho obávat. Po chvilce jsem zaslechl za sebou kroky. Šel jsem dál, aniž jsem zrychloval chůzi, a zároveň jsem uvažoval, jak podat Ruth zprávu, kdybych byl zatčen. Pastelově zbarvené domy, které podřimovaly na konci nábřeží jako motýli za noci, byly ještě příliš daleko, než abych k nim mohl doběhnout a zmizet v uličkách a neriskovat přitom, že mne zasáhne kulka. Muž se octl vedle mne. Byl o něco menší než já. „Jste Němec?" zeptal se německy. Zavrtěl jsem hlavou a šel jsem dál. „Rakušan?" Neodpovídal jsem. Hleděl jsem na pastelově zbarvené domy, které se přibližovaly příliš pomalu. Věděl jsem, že existují portugalští policisté, kteří mluví velmi dobře německy. Nevěřil jsem mu. Byl v civilu, ale v Evropě mě už šestkrát zatkli policejní úředníci v civilu. Měl jsem sice papíry, které nebyly zrovna špatně udělány v Paříži od jistého profesora matematiky z Prahy, ale byly trochu falešné. „Viděl jsem vás, jak pozorujete loď," řekl muž. „Proto jsem si myslel -" Lhostejně jsem na něj pohlédl. Nevypadal jako policista, ale poslední tajný, který mě dopadl v Bordeaux, vypadal tak zuboženě jako Lazar, když ležel tři dny v hrobu, a přece byl nejnemilosrdnější ze všech. Zatkl mě, ačkoliv věděl, že německá armáda bude příštího dne v Bordeaux, a byl bych býval ztracen, kdyby mě o několik hodin později nepropustil milosrdný ředitel věznice. „Nechtěl byste do New Yorku?" zeptal se muž. Neodpovídal jsem. Potřeboval jsem už jenom dvacet metrů, abych ho mohl srazit a uprchnout, kdyby bylo třeba. „Tady jsou dvě jízdenky na loď, která tamhle kotví," řekl muž a sáhl do kapsy. Viděl jsem lodní lístky. V slabém osvětlení jsem nemohl rozeznat, co je na nich vytištěno. Ale už jsme došli dost daleko. Bylo už možné, abych riskoval a zastavil se. „Co to má všechno znamenat?" zeptal jsem se portugalsky. Uměl jsem několik portugalských slov. „Můžete je mít," řekl muž. „Nepotřebuji je." „Vy je nepotřebujete? Co tím chcete říct?" „Už je nepotřebuji." Zahleděl jsem se na muže. Nechápal jsem ho. Zdálo se, že skutečně není od policie. K tomu, aby mě zatkl, by se nemusel uchylovat k takovýmhle nesmyslným trikům. Ale když jsou lístky pravé, proč je nepotřebuje? A proč mi je nabízí? Aby je prodal? Cosi se ve mně rozechvělo. „Nemohu je koupit," řekl jsem konečně německy. „Vždyť znamenají celé jmění. V Lisabonu je dost bohatých emigrantů. Ti vám za ně zaplatí, co budete chtít. Padl jste na nepravého. Nemám peníze." „Nechci je prodat," řekl muž. Znovu jsem se podíval na jízdenky. „Jsou pravé?" Beze slova mi je podal. Zašustily v mé ruce. Byly pravé. Mít je či nemít znamenalo rozdíl mezi zánikem a záchranou. I kdybych je nemohl použít, protože jsme neměli americká víza, mohl jsem se ještě zítra dopoledne pokusit na jejich základě získat vízum - anebo jsem je mohl aspoň prodat. To by znamenalo dalších šest měsíců života. Nechápal jsem toho muže. „Nechápu vás," řekl jsem. „Můžete je mít," odpověděl. „Zadarmo. Zítra dopoledne opouštím Lisabon. Mám jen jednu podmínku." Má ruka poklesla. Věděl jsem, že to nemůže být pravda. „Jakou?" zeptal jsem se. „Nechtěl bych zůstat tuto noc sám." „Chcete, abychom ji strávili spolu?" „Ano. Až do zítřejšího rána." „To je vše?" „To je vše." „Víc nic?" „Víc nic."