Christine - 1. Kapitola

Tak jsem se rozhodla začít publikovat svoji povídku. Abyste si mohli srovnat všechny ty věci, které sama jiným knihám vytýkám, s mým vlastním dílem a říct mi, jestli se svými radami sama řídím :D I když vlastně jenom doufám, že vás to zaujme a budete Chrisitne i nadále číst. Je mi jasné, že ze začátku nebude vůbec jasné, o čem to je, takže prozradím, že na Christine čeká epidemie. Zbytek asi budete muset zjistit sami.

Snad se vám to bude líbit :)

Hnusná zahořklá kráva, zrádkyně, čubka.

Sevřela jsem područku své sedačky, když se letadlo začalo rozjíždět po ranveji. Přetížení mě lehce zatlačilo do polstrování, čímž se ještě zvětšil tlak, který už jsem cítila přímo uprostřed hrudi. V krku jsem měla knedlík a s každým dalším nádechem se mi chtělo víc brečet. Snažila jsem se rozehnat slzy, ale nebylo to vůbec snadné, takže jsem se upřeně zadívala na sedadlo přede mnou. Na prsou mě tížily výčitky svědomí a lítost spolu se strachem a obavami z nového života, který mě v Americe čekal. Měla bych být vděčná za nový začátek. Tedy, já jsem byla vděčná. Moc. Ale přirozeně jsem měla obavy. Z nového prostředí, ze školy, do které budu chodit další dva měsíce do prázdnin a možná i potom, z lidí, ze změn.

Lhářka, kráva, děvka zasraná.

Každopádně, všechno lepší, než zůstat na škole v Browntonu. Všichni se tam na mě dívali jako na zrádce, lhářku a podvodnici. A já jsem sama před sebou nezkoušela popírat, že jsem jí nebyla. Nesnažila jsem se ospravedlnit. Všichni věděli, že je to lež, ale ředitel se už rozhodl a já už se nesnažila něco změnit. A když Gregory Mitchella vyhodil ze školy, už pro mě nebylo cesty zpět. Nemohla jsem nic popřít a vzít zpět. Zbyly mi jenom nadávky, kterými mě častovali můj poslední měsíc ve škole, a které mi pořád zněly v hlavě.

Dívala jsem na vzorek na sedačce, protože kdybych se zadívala z okénka letadla, za kterým se Anglie vzdalovala závratnou rychlostí, vyhrkly by mi slzy. To je jeden z nejhorších pocitů; když člověk chce brečet, ale nemůže, protože je na veřejnosti. Snažila jsem se myslet na všechno jiné, ale slzy mě přemáhaly příliš rychle. Nedokázala jsem rozlišit, jestli je mi zle psychicky nebo fyzicky. Zavrtěla jsem se, abych našla pohodlnou polohu a usilovně se snažila hledět vstříc budoucnosti, přestože jsem nevěděla, co si na mě připraví. Ale už to zkrátka tak bylo a nedalo se s tím nic dělat. Nevím, jestli jsem si pomohla nebo ublížila. 

Do nového života v Denveru jsem za tetou Samanthou a její dcerou Janice jela se dvěma kufry, batohem a bolavým srdcem. Moje budoucnost byla přinejmenším mlhavá, ale o tom jsem teď nechtěla přemýšlet. Rozhodně jsem se nechtěla rozbrečet teď a tady. Chtěla jsem být další anonymní cestující, o kterém nikdo neví, že za sebou nechává celý svůj bývalý život. Musela jsem zůstat silná a doufat, že mě za mořem čeká úplně nový začátek.

„Přejete si deku, slečno?“

Otevřela jsem oči a na moment jsem viděla rozmazaně, než jsem dokázala pořádně zaostřit letušku, která na mě upírala pohled z uličky. Usnula jsem s hlavou rovně opřenou o opěradlo. Sama jsem se divila, že jsem takto dokázala upadnout do spánku, byť je lehkého. Narovnala jsem se a zavrtěla hlavou. „To je v pořádku. Jak dlouho ještě poletíme?“

„Ještě pět a půl hodiny. Vážně nechcete deku?“ dodala, když viděla můj frustrovaný výraz. Myslela jsem, že jsem spala podstatně déle. Podívala jsem se na modrý kus flísu s novým zájmem a nakonec přikývla. „Tak dobře.“

Natáhla jsem se, aby mi letuška mohla deku podat snadněji, a pohlédla do tváře ženě vedle sebe. Na začátku cesty to byla pečlivě upravená, profesionálně vyhlížející žena. Teď pořád vypadala upraveně, ale už ne tak perfektně, jako na začátku letu. Z drdolu na temeni jí začaly uvolňovat volné prameny vlasů a na čele se jí perlily krůpěje potu. Očima těkala po okolí a nervózně se ošívala. Když jsem se přiblížila, instinktivně se ještě víc zamáčknula do sedačky.

Letuška si všimla, kam se dívám a změřila svoji pozornost k ženě také. „Madam, jste v pořádku? Nechcete vodu?“

„N-ne… ne. V pořádku,“ řekla unaveně a upjatě se usmála.  Letuška ji ještě jednou přejela pohledem, pak přikývla a já si vzala svoji deku. 

„Kdybyste něco potřebovala, dejte vědět.“ Dodala, usmála se a odešla k cestujícím na sedadlech před námi. Holčička sedící na kraji si právě rozbalovala za pomoci svého otce vedle sebe sušenku. A lidi ve vedlejší řadě buď spali nebo si četli. Všechno vypadalo klidně a normálně, což mě uklidnilo, než jsem se znovu podívala na tu ženu. Vypadala poměrně špatně, bylo vidět, že s ní něco není v pořádku. Netušila jsem, jestli je to strach z létání, nemoc, nebo nějaké jiné problémy. Nechtěla jsem si jí příliš všímat, ale dalších pět hodin jsem měla strávit vedle ní, takže se mě její problémy klidně mohly nějak dotknout, například kdyby mě pozvracela, což jsem ke štěstí rozhodně nepotřebovala. 

„Opravdu jste v pořádku?“ zeptala jsem se tichým hlasem. Roztřepala jsem si deku a zabalila se do ní, ruce jsem nechala uvnitř.  

Žena se na mě obrátila. „Popravdě, je mi dost divně,“ přiznala a odhrnula si vlasy z čela. Nepatrně jsem se odtáhla, což jí neušlo. Omluvně se usmála.„Snad se to spraví. Mám jenom strach z výšek.“

Kývla jsem, ale dál konverzaci nerozvíjela. Žena obrátila hlavu dopředu a já se opřela o stěnu vedle okénka. Zem skrývaly nadýchané peřiny mraků. Nechala jsem pohled sklouznout do neznáma a znovu se zabrala do svých myšlenek, které byly s každou minutou nezřetelnější. 

Nakonec jsem měla štěstí a velkou část cesty prospala. Probudilo mě hlášení kapitána o přistání. Ulevilo se mi, že budu mít zase pod nohama pevnou zem, a zároveň mě zalila nová vlna strachu. Jakmile přistaneme, budu stát na svém novém začátku. Už nebude cesty zpátky.

Zhluboka jsem se nadechla a při výdechu si představila, jak všechny moje starosti odplouvají. Nepomáhalo to, starosti byly pořád tady, ale trochu jsem se uvolnila. Třeba to nebude tak špatné… Na okamžik jsem si dovolila doufat, ale rychle jsem naději utnula. Raději budu to čekat horší, abych potom nebyla zklamaná.

Zatímco letadlo přistávalo, žena vedle mě se rozkašlala. Opět jsem se stáhla co nejdál od ní. Už se na mě ani nepodívala, očima zírala před sebe. Byla celá bledá, vlasy rozcuchané, čelo vlhké potem. Když si od úst odtahovala papírový kapesník, prsty se jí třásly tak, že ho téměř upustila.

Odvrátila jsem se a snažila se její dávivý kašel dál nevnímat, ale příjemně mi vůbec nebylo. 

Jakmile letadlo přistálo na ranveji, netrpělivě jsem se zvedla a obešla ji, muže i dívku. V letištní hale jsem jen netrpělivě přečkala frontu při odbavování zavazadel a vyzvedla si svoje dva objemné kufry na kolečkách. 

Pousmála jsem se, když jsem míjela ženu držící transparent s velkým nápisem Vítej doma, Ellie.

Na mě nikdo nečekal, byla jsem se Samanthou domluvená, že přijedu taxíkem, protože bydlela necelých pět kilometrů od letiště. Přesto mě zabolelo u srdce. Přála jsem si mít tady někoho, kdo mě objeme a nadšeně přivítá. Už teď se mi stýskalo po mámě a jejím kokosovém sprchovém gelu, po tátovi a jeho vaflích, po domově. 

Samantha, mámina sestra, pro mě byla naprosto cizí osoba. Viděla jsem ji všehovšudy jednou, když jsem byla hodně malá. V mé vzpomínce měla blonďaté mikádo a byla vysoká a kostnatá, zrovna jako máma. Tou dobou mi bylo asi pět let, takže mi bylo jasné, že může klidně vypadat úplně jinak. 

V podobných úvahách jsem zůstala celou cestu taxíkem. Řidiči jsem jen dala adresu naškrábanou na papíru vytrženém z bloku, který už jsem mnohokrát překládala a otáčela v prstech. Přemýšlela jsem, co asi skrývá. Bylo mi řečeno, že mě Samantha mohla ubytovat jen díky střešní nadstavbě, která patřila k jejímu bytu v horním patře čtyřpatrové řadovky. Podle fotky, která mi přišla e-mailem, měl pokoj dvě střešní okna, postel a šatní skříň se zrcadlem. Přišlo mi, že vybavení jsou jenom staré krámy a předpokládala jsem, že jako první si pokoj trochu změním k obrazu svému. Máma mi slíbila přidat peníze na nějaké vybavení, takže pokud seženu nějaký levný obchod, neměl by to být problém. 

Tedy, jestli budu chtít zůstat. To jsem zatím ani v nejmenším netušila, ale do školy v Browntonu se mi chtělo vracet ještě míň.

„Budeš to tady holt muset nějak zvládnout, holka,“ zašeptala jsem sama k sobě, když jsem s kufry u nohou stála pod schodištěm vedoucím k Samanthinu domu.