Recenze: Prozření Mary Dyerové (Michelle Hodkin)

Autor: Michelle Hodkin Počet stran: 368 Nakladatelství: Brio Rok vydání: 2013 Vyprávění: Ich forma Anotace: Když se Mara Dyerová probudí jednoho dne v nemocnici a vůbec netuší, jak se tam dostala, má pocit, že život už nemůže být podivnější. Může. Věří, že za nehodou, při které zemřeli její přátelé, musí být něco víc. Nemýlí se. A po tom všem, čím si prošla, nevěří, že by se mohla ještě někdy zamilovat. Plete se.

Mara se probudí v nemocnici, potlučená, aniž by tušila, co se stalo. Dozvídá se, že na ni a její nejlepší kamarádku Rachel, kluka Juda a jeho sestru Claire spadl starý ústav pro choromyslné, Tamerline. Přežila jen ona. Aby unikla děsům a svému šílenství, stěhuje se s celou rodinou na Floridu. Ani tady ale neuteče hrůzám a děsům. A jak se zdá, ani svým mrtvým přátelům...

Kniha zaujme už podle anotace a rozhodně má potenciál. Čtenář neví, vlastně ani trochu netuší, co se vlastně s Marou děje. Je šílená? Má jenom posttraumatickou stresovou poruchu? Nebo je v tom něco víc?

Každopádně obsah knihy jako takové mne dost zklamal a hodně jsem se nudila. Jistě, části, u kterých Mara ani čtenář neví, jestli je šílená nebo ne, jsou zajímavé, ale jinak... Jedno odrbané klišé za druhým:

Za 1: Gay nejlepší kamarád. Naštěstí se z něj potom vyklubal bisexuál. Už na tohle ale vážně začínám být alergická. Stejně je to třeba v Bez naděje. K hrdince, která je nová ve škole, přijde kluk, který je gay a stanou se z nich kamarádi. 

Za 2: Školní královna Anna, která, jak se dalo čekat, Maru nesnáší.

Za 3: NOAH. Panebooože. Opravdu, klasický dokonalý hrdina. Neskutečně mě vytáčel. Oblíbený a populární, mohl by mít kohokoliv, ale vybral si (samozřejmě) Maru. Sice má pověst sukničkáře, ale samozřejmě z něj vypadne, že to nemyslí vážně, že miluje jenom Maru, bla bla bla. Navíc je strašně chytrý a bohatý. Nakonec se to sice vysvětlilo, ten jeho abnormální zájem o Maru, ale i tak jsem protáčela oči a celý ten jejich vztah mě nehorázně nudil. 

Za 4: SAMOZŘEJMĚ se Mara nemůže s Noahem vyspat. Samozřejmě, jak jinak!

Už když Maru začal sledovat Noah, jsem věděla, že se do dočtení budu muset nutit. Kniha mě nudila, právě díky všem těmhle klišé. Ano, Mařiny problémy byly zajímavé a zaujaly mne, ale popravdě bylo od začátku jasné, že žádný blázen není. To by jí autorka neudělala. 

Vážně mě vytáčí, jak je většina těchhle holek dokonalá, i když se to autorka snaží udělat tak, že má problémy, bla bla bla. I když jsou popisovány jako nové ve škole, které nemají kamarády, které mají nějaký problém, nejsou skoro ničím speciální, samozřejmě si je vyhlédne ten nejkrásnější kluk a dotírá za nimi. Panebože. Copak by to nemohl být nějaký milý nenápadný kluk? Musí to být vždycky školní princ?

Konec to trochu napravil. Byla jsem sama překvapená, že mě to trochu obměkčilo. Ale i tak. Autorka se mohla vydat trochu jinou cestou, než tou, která je pro tento žánr předem vyznačená značkou "klišé jděte tudy". Přesto ale dávám 30% za to, že byla kniha poměrně čtivá a rychle ubíhala. A ještě těch 5% za téma, které se dozajista bude ještě rozvíjet v dalších dvou dílech. To autorka vybrala dobře a zajímavě, to jediné.

Neříkám, že vás Prozření nebude bavit. Je to dobře, čtivě napsaná a docela zajímavé téma. A spoustě lidem ani nebudou všechna ta klišé. Bohužel ale nejsem jedna z nich a podobných knih už jsem četla strašně moc. Přesto ale pořád zkouším další. 

Hodnocení: 20%