Ach jo, jsem hrozná, já vím. Ale v nejbližší době můžete čekat alespoň recenze :)
Seděla jsem na lavičce a marně zadržovala slzy. Štípaly mě
v očích ještě daleko víc než jiné lidi, nejen proto, že jsem měla modré
oči, ale hlavně proto, že jsem měla čočky. Horečně jsem si utírala slzy
zmuchlaným papírovým kapesníkem, jakmile mi vyklouzly z oka na tvář. Na
kapesníku ale rychle přibývaly šmouhy od řasenky a já věděla, že moje nalíčení
je beznadějně v háji. To byl ale můj nejmenší problém.
Byly
to už čtyři dny, co mě rodiče naložili do auta a odvezli na druhou stranu
státu, kde nás nikdo nezná, změnili mi jméno, a druhý den co mě poslali do nové
školy. Měla jsem nervy naprosto v háji. Bylo toho na mě najednou strašně
moc, až jsem měla pocit, že to nemůžu zvládnout.
Pokaždé, jen co zaslechnu
slovo „modrá,“ sebou cuknu a srdce se mi nepříjemně rozbuší až v krku.
Měli bychom tady být v bezpečí, alespoň táta mi to pořád tvrdí. Ale jestli
nás někdo pozná, jestli se tu objeví jeden jediný člověk, který nás zná, máme
obrovský problém. Kdokoli nás může udat a já půjdu do lágru. Předvolání jsem
dostala před týdnem a třemi dny, a mělo být do vlaku, který odjížděl včera. Proto
jsme odjeli tak narychlo.
Z úst mi unikl jeden tlumený vzlyk. Přitiskla jsem si kapesník na ústa a
snažila se zahnat slzy myšlenkami na něco hezkého, ale to byl přesně ten
moment, kdy jsem to vzdala.
Ten pocit mě stravoval zaživa, zadržované slzy mi spalovaly hrdlo i oči. Není
moc pocitů, které jsou tak hrozné, jako když se vám chce brečet na veřejnosti,
ale nemůžete. Nedá se to vydržet a většinou se to nedá ani ustát, ať se
snažíte, jak chcete.
Přitáhla jsem si kolena k bradě a položila na ně hlavu tak, abych si
v nich schovala tvář. Pak jsem nechala slzy volně téct a už se je
nesnažila zadržet. Nehledě na to, že bych měla být na hodině tělocviku, nehledě
na to, že moje nová třída cvičí jen o pár desítek metrů dál a nehledě na to, že
na sebe nesmím upozorňovat, což už se stalo. Hlavou mi běželo jenom to, jak
strašně zklamaný táta bude. Otřela jsem si oko o tepláky, když mě zaštípala
řasenka v oku.
Z myšlenek mě vytrhla ruka, která mi poklepala na rameno. Téměř jsem v úleku
vyskočila z lavičky, jak jsem sebou škubla. Místo toho jsem ale jen
spustila nohy dolů, když jsem uviděla nějakého kluka, jak nade mnou stojí.
V tu chvíli jsem uviděla jednu z čoček na svém koleni.
Ten kluk na mě zíral a jeho výraz se rychle změnil z jakési zvědavosti na
šok. Byla jsem tady den a už jsem se hloupě prozradila.
Byla jsem modrooká a on to právě viděl.
Máš ůžasný blog! :33 A tahle povídka zatím vypadá jako skvělý příběh! :)
OdpovědětVymazatDěkuju moc :)
VymazatPovedený začátek, vypadá to na skvělou povídku :) Těším se na pokračování :)
OdpovědětVymazatTo vypadá vážně moc skvěle! Těším se na pokračování :)
OdpovědětVymazat