Můj den zombie apokalypsy

Už je to nějaký ten pátek, co sním o apokalypse :D. Pak jsem se ale zamyslela, jak by to asi mohlo u mě probíhat, a dospěla jsem k názoru, že se radši naučím tu matiku a bez apokalypsy se obejdu. Dopadlo by to totiž poměrně zajímavě :D

To jsem, prosím, skutečně já a moje plynová maska :D

Scénář č. 1:

7:10

Vybírám si oblečení. Beru si kraťasy a tílko, kterýmu hrozně leze výstřih dolů, takže si ho musím každých pět minut tahat nahoru, ale je moc hezký, protože je černý a má na zádech pěknou krajku. Tak jo.

7:15 - 7:35

Sprchuju se. Samozřejmě, zase kvůli tomu přijdu pozdě. Přesto si beru botičky na klínovém podpatku, protože jsou prostě boží a ladí mi k tričku. Musím do školy skoro běžet a několikrát se málem zabiju, protože jsem po jejich koupi zjistila, že se mi tak trochu vyzouvají, ale to nevadí, protože jsou boží a ladí mi. Jo, a taky si musím každých 5 minut popotahovat to tričko.

Reportáž o knize, která mě neskutečně dostala

Minulý rok jsme dostali na češtině dostali téma na slohovou práci - reportáž. Chvíli jsem přemýšlela, o čem bych tak mohla psát. Autenticky, věrohodně, zkrátka něco dobře popsat, něco zajímavého, co jsem zažila? No jo, jenže co? Nakonec mě napadla spásná myšlenka - co takhle udělat reportáž o knize? Provést čtenáře knihou, říct mu, co jsem při čtení cítila, co jsem prožila, a zároveň i to, co prožil hlavní hrdina? Připadalo mi to jako docela dobrý nápad. A o čem jiném bych mohla psát, než o Na západní frontě klid?

Tak jsem se do toho pustila a reportáž napsala. Když jsem ji předložila kamarádkám, nesetkala jsem se s podporou. Prý to prostě není reportáž, protože píšu o knize, bla, bla, bla. Nakonec jsem napsala ještě jednu reportáž, o našem městském divadle. Odvahu na odevzdání téhle reportáže jsem nesebrala. Tak jsem se rozhodla podělit se alespoň s vámi :)

Zdroj

Upozornění: N E Č Í S T, pokud jste nečetli knihu a plánujete to! Obsahuje spoilery!

Modrooká - 2. Kapitola

1. díl najdete zde. Moc vám všem děkuju za komentáře u předchozí kapitoly a za všechny nové followery, moc si toho vážím :)

Okamžitě se mi udělalo špatně od žaludku. 

Všechny vnitřnosti se mi stáhly, jako by se chtěly bránit. A také že chtěly. Ten kluk právě viděl moje nejhorší tajemství. Zhatila jsem celé úsilí mých rodičů. Snažili se mě zachránit, zachránit mi život a já jsem to zahodila první den. První den. Opatrně jsem čočku uchopila, ale už jsem na ni neviděla. Můj pláč ještě zesílil. Štkala jsem, vzlykala, z očí mi tekly slzy a určitě jsem měla úplně oteklý a flekatý obličej, nemluvě o nateklých, podrážděných očích a řasence, která mi ušpinila tílko. Cítila jsem, jak mi vyklouzává i druhá čočka a dře mě v oku.

„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat,“ omluvil se ten kluk mírným, ale trochu zdrženlivým tónem. Nedokázala jsem si ho pořádně prohlédnout, dokud mi tak strašně tekly slzy. Nedokázala jsem to ovládnout. Takže jsem mlčela a čekala, co udělá on. Už jsem téměř viděla, jak běží zpátky do školy a někoho volá, aby mě zadrželi a zavolali gardu.

Modrooká - 1. kapitola

Ach jo, jsem hrozná, já vím. Ale v nejbližší době můžete čekat alespoň recenze :)

Seděla jsem na lavičce a marně zadržovala slzy. Štípaly mě v očích ještě daleko víc než jiné lidi, nejen proto, že jsem měla modré oči, ale hlavně proto, že jsem měla čočky. Horečně jsem si utírala slzy zmuchlaným papírovým kapesníkem, jakmile mi vyklouzly z oka na tvář. Na kapesníku ale rychle přibývaly šmouhy od řasenky a já věděla, že moje nalíčení je beznadějně v háji. To byl ale můj nejmenší problém.

Byly to už čtyři dny, co mě rodiče naložili do auta a odvezli na druhou stranu státu, kde nás nikdo nezná, změnili mi jméno, a druhý den co mě poslali do nové školy. Měla jsem nervy naprosto v háji. Bylo toho na mě najednou strašně moc, až jsem měla pocit, že to nemůžu zvládnout. 

Pokaždé, jen co zaslechnu slovo „modrá,“ sebou cuknu a srdce se mi nepříjemně rozbuší až v krku. Měli bychom tady být v bezpečí, alespoň táta mi to pořád tvrdí. Ale jestli nás někdo pozná, jestli se tu objeví jeden jediný člověk, který nás zná, máme obrovský problém. Kdokoli nás může udat a já půjdu do lágru. Předvolání jsem dostala před týdnem a třemi dny, a mělo být do vlaku, který odjížděl včera. Proto jsme odjeli tak narychlo.

Fejeton: Ďábel a čokoláda

Jistě to všichni známe až moc dobře; to si takhle večer sednete, a ani to nemusí být na Nový rok, trochu se nad sebou zamyslíte, a už to jede. Jeden nedostatek následuje druhý, jedna věc, která vás štve, jde ruku v ruce s nápadem, jak to celé změnit. Pokud máte hodně sebekritickou náladu, nejspíš si usmyslíte, že musíte změnit celý svůj život. Jestliže ale nejste k sobě až tak přísní (v rámci mezí, samozřejmě), vyváznete z toho ještě poměrně lehce a nebudete muset opustit stávající práci, protože vám nevyhovuje šéf, nebo si začít znovu pětkrát denně opakovat, jak jste úžasní a úspěšní v rámci toho tajemného Tajemství, či říkat lidem jakoukoli krutou pravdu a přijít tak o pár přátel, nebo dokonce uklidit celý byt včetně koupelny.