Reportáž o knize, která mě neskutečně dostala

Minulý rok jsme dostali na češtině dostali téma na slohovou práci - reportáž. Chvíli jsem přemýšlela, o čem bych tak mohla psát. Autenticky, věrohodně, zkrátka něco dobře popsat, něco zajímavého, co jsem zažila? No jo, jenže co? Nakonec mě napadla spásná myšlenka - co takhle udělat reportáž o knize? Provést čtenáře knihou, říct mu, co jsem při čtení cítila, co jsem prožila, a zároveň i to, co prožil hlavní hrdina? Připadalo mi to jako docela dobrý nápad. A o čem jiném bych mohla psát, než o Na západní frontě klid?

Tak jsem se do toho pustila a reportáž napsala. Když jsem ji předložila kamarádkám, nesetkala jsem se s podporou. Prý to prostě není reportáž, protože píšu o knize, bla, bla, bla. Nakonec jsem napsala ještě jednu reportáž, o našem městském divadle. Odvahu na odevzdání téhle reportáže jsem nesebrala. Tak jsem se rozhodla podělit se alespoň s vámi :)

Zdroj

Upozornění: N E Č Í S T, pokud jste nečetli knihu a plánujete to! Obsahuje spoilery!

Píše se rok 2015 a já sedím ve svém pokoji, s hrnkem kávy na dosah ruky. Topení hřeje, světlo teple žlutě svítí, za okny je poklidný večer a já jsem v pohodlí a je mi fajn. Nehodlám tady ale zůstat, ne dnes, když se mi dostala do ruky možnost prožít díky pár desítkám stránek první světovou válku.

Vydávám se s Paulem Bäumerem skoro o sto let zpátky, přímo do jeho života a osudů, vydám se prožít s ním všechny hrůzy boje, vydávám se díky němu přímo k Západní frontě.

Hned s první stránkou se ocitám s hlavním hrdinou a jeho skupinou kdesi za frontou. Paul popisuje své přátele a atmosféru. Všechno vypadá poměrně klidně, přestože ale téměř okamžitě cítím, že fronta je až příliš blízko a tenhle klid nebude mít dlouhého trvání.

Jsem tady teprve na páté stránce a už se s hrdinou setkávám i se smrtí jeho přítele Kemmericha. Nesedím na židli u postele s Paulem, ale dívám se na ně trochu shora, vidím tak celý obraz, nejen to, co vidí on. Jeho vyprávění mě, jako už miliony jiných čtenářů, staví do pozice pozorovatele, do role jeho důvěrníka, kterému se svěřuje se všemi strastmi i drobnými radostmi svého života.

Když přichází odjezd přímo do bojiště, už jsem si Paula oblíbila tolik, že se o něj bojím, přestože předem moc dobře vím, jak kniha skončí. Začínám se bát i o Paulovi přátele, které mi přestavil tak, že jsem si je oblíbila.

„Odjíždíme jako rozbručení či dobře naložení vojáci,- přijdeme do pásma, kde se začíná fronta, a stala se z nás lidská zvířata,“ končí Paul svým vyprávěním jednu z kapitol a já si s nepříjemným, tísnivým pocitem uvědomuji, že jsem se doteď na válku dívala jen jako na cosi jako „dva státy proti sobě, no a?“ Díky Paulovi si ale uvědomuji, že to tak ani zdaleka není. Pro mě jsou to možná jen věty na papíře, ale pro vojáky, mladé kluky, to byla realita. Přijde mi, že teprve teď vidím, jak moc svíravá a strašlivá byla. Vidím to, cítím to společně s ním. S lidskostí, přesností a pravdivostí mi popisuje boj, mír, smrt i život.

Postupně prožívám s Paulem dva roky války. Jeho dovolenou, poznávám jeho rodiče, jeho názory, jeho svět. Vidím tu hroznou beznaděj, odtržení od běžného života a tu neschopnost se do něj vrátit, když Paul ukazuje svoje knihy, svůj život před válkou: „Němě stojím před nimi. Jako před soudem. Bez odvahy. Slova, slova, slova - nedolétají až ke mně. Pomalu stavím knihy opět na jejich místa. Je po všem. Opouštím pokoj.“

Čím víc se blížím ke konci, tím víc cítím, jak moc mi tenhle hrdina přirostl k srdci. Právě svojí obyčejností, lidskostí. Není to žádná vyumělkovaná postava. Je to vlastně i autor sám.

Jeden z nejsilnějších momentů přichází, když se společně s Paulem krčím na dně trychtýře vedle umírajícího typografa Gerarda Douvala.

„Budu psát tvé ženě," povídá Paul mrtvému, „budu jí psát, aby se to ode mne dověděla, řeknu jí všechno, co říkám tobě, aby netrpěla, budu jí pomáhat a tvým rodičům taky a tvému dítěti."

Je mi líto jich obou, typografa proto, že musel zemřít a Paula proto, že musel Douvala zabít, aby on mohl žít. Ale to už udělal tolikrát! Jenže teď je to najednou něco daleko jiného, takhle smrt není kdesi za zákopem, v poli, tahle smrt je přímo vedle.

Když se Paul dostává z trychtýře zpět ke své rotě a všechny sliby, které mrtvému dal, se ukazují jako nesplnitelné, nesmyslné, naprosto ho chápu. Ani by nebylo možné nějak se omluvit všem, které voják zabil. Na to bylo smrti příliš mnoho.

Když se dostávám na konec, je nesmírně úzko. Obdivuji Paula za jeho vytrvalost, povzbuzuji ho, ačkoliv mě nemůže slyšet, vidět, cítit, jako teď já jeho.

„To ne!“ vykřiknu nahlas, když postřelí Paulova přítele Kata. I jeho jsem si moc oblíbila pro jeho téměř otcovskou roli pro mladé vojáky.

Paulův žal cítím jen v několika jeho větách: „Jdu? Mám ještě nohy? Zdvihnu oči, bloudím jimi v kruhu a otáčím se s nimi, v jediném kruhu, v jediném kruhu, až se zastavím. Všecko je jako jindy. Jenom zeměbranec Stanislav Katczinsky umřel.“ Nemůžu tomu ani uvěřit; taková nesmyslná smrt. A každá jedna smrt, kterou mi Paul ukazuje, mě nutí přemýšlet, jak jsme mohli dopustit, že se něco takového kdy stalo. Jak jsme mohli dovolit, aby se něco takového mohlo stát, aby se smrt stala něčím tak běžným, že každá snaha o revanš bude už předem naprosto hloupá a marná, přestože šlechetná.

A tak, když se Paul hroutí mrtev k zemi a zprávy z bojiště hlásí jen: „Na západní frontě klid,“ a já se, otřesená, vracím zpátky do svého útulného, bezpečného pokoje, slibuji sama sobě, že na tyhle hrdiny, nejen na ty literární, ale na ty lidské, nikdy nezapomenu.

10 důvodů, proč si přečíst Na západní frontě klid

Moje recenze