Nebe nezná vyvolených - Erich Maria Remarque

  

Autor: Erich Maria Remarque Počet stran: 278 Nakladatelství: Ikar Anotace: Remarque zde nepíše o válce, ale o meziválečném období. Automobilový závodník potkává v sanatoriu dívku, která se zde léčí na TBC. Když odjíždí, dívka se rozhodne odjet s ním, protože už nevěří, že by se vyléčila a chce si užít poslední dny svého života. Knížka se zabývá otázkou života a smrti. Hlavní otázka je, jestli má člověk dlouho žít, ale přitom si nic se života neužije a nebo i pro chvilku štěstí zemřít...?

V pořadí jedenáctá autorova kniha, která začala vycházet časopisecky v letech 1959 v magazínu Kristall pod jménem Vypůjčený život, je pro Remarqua typickým dílem, které se sice války dotýká jen okrajově, ale život a smrt je i zde jedním z hlavních a nejdůležitějších témat.

 Erich Maria Remarque, vlastním jménem Erich Paul Kramer, se narodil 22. Července 1898 v německém Osnabrücku. Nejprve studoval na učitele, jeho další život ale zásadně ovlivnila první světová válka, které se účastnil jako dobrovolník. Tato zkušenost se silně odráží v jeho dílech, ve kterých silně zaznívá pacifismus a odmítání válečných konfliktů jakožto nesmyslných mašinerií, které ničí miliony nevinných lidských životů. Jeho nejznámějším dílem je dobře známé Na západní frontě klid nebo jeho pokračování Cesta zpátky. Tématu druhé světové války se věnuje Jiskra života či čas žít, čas umírat.

Nebe nezná vyvolených je román silně ovlivněný Remarquovou vášní pro sportovní auta a automobilové závody. Podobné téma se v jeho tvorbě již jednou objevuje v díle Stanice na obzoru. Kniha vypráví o smrtelně nemocné Lilian Dunquerkové, která se léčí ve vysokohorském středisku, které se na první pohled může zdát ideální, pro pacienty se z něj však postupem dlouhého času léčby stala jakási zlatá klec, vězení odtržené od reality, ve kterém byl skutečný život nahrazen kontrolami, rentgeny plic a ozdravným spánkem.

Zvrat v monotónním životě nastává v okamžiku, kdy do sanatoria přijíždí automobilový závodník Clerfayt, který jede navštívit svého spolujezdce, jenž se také léčí s tuberkulózou. Když se Lilian s Clerfaytem seznámí, rozhodne se využít jeho přítomnosti a odjet s ním dolů z hor, vstříc skutečnému životu normálních, zdravých lidí.

Z krátké známosti se ovšem později stává vážný vztah, ve kterém se dříve nespoutaný Clerfayt do Lilian navzdory všem předpokladům velmi zamiluje a je ochoten pro ni udělat cokoli a zůstat s ní navždy, což je pro smrtelně nemocnou dívku další zlatá klec, do které se za žádnou cenu nechce dostat právě kvůli vidině blížící se smrti. Jak ale prozrazuje již samotný název, nebe nezná vyvolených, a cesty náhody jsou, stejně jako u vojáků ve válce, nahodilé a nevyzpytatelné.

Kniha Nebe nezná vyvolených je v určitých rysech podobná autorovým ostatním dílům, což mnoho lidí shledává jako mínus. Pokud jsou ovšem čtenáři myšlenky o životě a smrti, stejně jako jejich smyslu a smíření se s nimi, blízké a oslovují ho, bude tato kniha stejně dobrá a podnětná jako ty předchozí. Život a smrt se zde střetávají v paralele s nevázaným a spořádaným životem, který později zastupuje sám Clerfayt, což způsobuje Lilianinu deziluzi a ještě silnější touhu vyždímat ze zbytku svého života co jen půjde.

Za klasickým tragickým milostným příběhem se skrývá daleko víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Vyprávění dominují Lilianiny úvahy o vlastním životě a nevyhnutelné smrti, opakovaném smíření se a popírání vlastní smrtelnosti pod lehkostí přítomné chvíle. Nejsilněji poté vyznívá myšlenka, že nikdo vlastně nemá právo na život, a pokud se s tím jedinec smíří, otevřou se mu další a další možnosti, jak svůj život naplno prožít.

Co je zde jiné a nepříznačné pro autorovu tvorbu, je absence silného a jedinečného kamarádství. Přátelství reprezentuje Holmann, Clerfaytův spolujezdec, ale není ani zdaleka tak sugestivně popsáno, jako je tomu například v Na západní frontě klid nebo Třech kamarádech. Ani láska k ženě zde nehraje tak stěžejní roli jako láska k vlastním existenci, životu a ke každé chvíli, kterou člověk má.

Pro všechny fanoušky tohoto německého spisovatele je Nebe nezná vyvolených zkrátka nutností, která si najde své místo po boku ostatních Remarquových děl. Byť se její téma může zdát mírně ohrané či patetické, po prvních několika kapitolách čtenářům jistě dojde, že před sebou možná nemají jedno z nejoriginálnějších děl, ale zato dílo se silnými a hlubokými myšlenkami, kterému na atraktivitě dodává nejen prostředí automobilových závodů, ale i pro Remarqua typická tenká hranice mezi životem a smrtí.