Dnešní článek je spíše takový úvahový. Leží mi to v hlavě už dlouho, tak jsem se rozhodla svěřit se a snad to i probrat s vámi.
Co vlastně dělá z člověka spisovatele? Je to skutečnost, že má knihu vydanou? Nebo jste spisovatelem, i když si píšete jenom pro sebe a nikde to nehodláte zveřejňovat? Nebo když píšete na blog nebo jiný server k tomu určený?
Každý to nejspíš vidí jinak. Já to vidím tak, že jste spisovatel ve všech výše zmíněných případech. Když píšete knihu, jste spisovatel, nehledě na to, že vám nikde nevyšla. Alespoň tak to beru já.
Jenže co když to tak není? Jak se vlastně pozná, jestli umíte psát nebo ne? Je větším spisovatelem ten, jehož povídky a příběhy čtou jeho přátelé, než ten, jehož tvorbu nečte skoro nikdo?
Jak se vlastně pozná spisovatel? Nebo talent?
Ani Google na tohle nemá odpověď.
Ani Google na tohle nemá odpověď.
Když jsem začínala psát Strange, bylo mi čtrnáct a byla jsem v tercii (osmá třída). Na tyhle začátky vzpomínám moc ráda. Psala jsem to po kapitolách a několik lidí je vždycky četlo, ptali se mě, kdy bude další a bavilo je to. Byl to strašně krásný pocit.
Ani nevím, co se stalo potom. Dopsala jsem knihu a kamarádky mi jí chválily, líbil se jim konec, mně bylo skvěle... Cítila jsem se talentovaná a výjimečná.
Samozřejmě jsem psala dál. Jsou to už čtyři roky, co píšu, a tyhle časy jsou ty tam. Teď píšu takřka jenom pro sebe. Pokračování Strange nečetla skoro žádná kamarádka. Jednu jsem do toho musela téměř nutit, a i tak nevypadala, že by jí to bavilo. Protože normální knihu je schopná přečíst za pár dní a s tímhle se prala asi měsíc a půl. Strašně mě to mrzelo. Beru to tak, že když je kniha dobrá, člověk ji přečte rychle, protože je zvědavý na pokračování, užívá si text a postavy... Bylo mi to vážně neskutečně líto. Pak jsem začala psát třetí díl, se kterým se peru už asi rok a půl. Proč? Protože nevím, jak dál. Nevím jak pokročit v ději, nemám se o tom s kým bavit, protože se bojím, že je budu otravovat a navíc většina kamarádek druhý díl ani nečetla.
Ve chvílích, kdy už prostě nevím jak dál, nejsem schopna vymyslet pokračování, nebo najdu nesrovnalosti, bych se vším nejraději skoncovala. Mrzí mě to neskutečně a připadám si netalentovaná a moje úsilí je zbytečné. Jenže pak si vzpomenu, co všechno mi psaní přináší. Je to moje terapie, moje snění s otevřenýma očima, je to můj svět. Nechci to vzdávat, vážně nechci. Chci o to bojovat a bojuji o to s každou kapitolou, kterou čtyřikrát přepisuju, abych se zbavila nesrovnalostí, kterých si všímám moc pozdě.
Psaní je pro mě ventilem z duše, možností zapomenout na sebe a být někým jiným, možností realizovat sebe i svoje sny a touhy. Hlavně je to ale možnost, jak předat dalším lidem svoje příběhy, myšlenky, poučení, které chci sdělit. Třeba se nikdy nestaly a ani nestanou mně, ale moje mysl je prostě zpracovala a řekla si, že by stálo za to, kdyby o nich vědělo co nejvíc lidí.
Psaní je pro mě zábava i povinnost sama k sobě i dalším potenciálním čtenářům. Psaní je láska. Psaní je touha k životu, touha zachytit ho v co nejvěrnější podobě a sdělit co nejvíce lidem, že nejsou sami a nikdy nebudou. Psaní pro mě jeden z nejúžasnějších pocitů na světě a nic bych za to nevyměnila.
Psaní je pro mě zábava i povinnost sama k sobě i dalším potenciálním čtenářům. Psaní je láska. Psaní je touha k životu, touha zachytit ho v co nejvěrnější podobě a sdělit co nejvíce lidem, že nejsou sami a nikdy nebudou. Psaní pro mě jeden z nejúžasnějších pocitů na světě a nic bych za to nevyměnila.
Ale když to nikdo nečte, jsem ještě pořád spisovatelka? Jsou moje příběhy dobré? Co když to nikdo nečte proto, že je to strašné a číst se to nedá? Vím, že můj názor je neobjektivní. Jak bych si o sobě mohla myslet, že neumím psát, když si na tom tak zakládám? Když je to to, co mne mnohdy drží jako jediné nad vodou? Je to pro mne těžké. Ale vím, že to nevzdám. Budu psát dál. Jsem spisovatelka?
