Proč píšu?

Dnešní článek je spíše takový úvahový. Leží mi to v hlavě už dlouho, tak jsem se rozhodla svěřit se a snad to i probrat s vámi.

Co vlastně dělá z člověka spisovatele? Je to skutečnost, že má knihu vydanou? Nebo jste spisovatelem, i když si píšete jenom pro sebe a nikde to nehodláte zveřejňovat? Nebo když píšete na blog nebo jiný server k tomu určený?

Každý to nejspíš vidí jinak. Já to vidím tak, že jste spisovatel ve všech výše zmíněných případech. Když píšete knihu, jste spisovatel, nehledě na to, že vám nikde nevyšla. Alespoň tak to beru já. 

Jenže co když to tak není? Jak se vlastně pozná, jestli umíte psát nebo ne? Je větším spisovatelem ten, jehož povídky a příběhy čtou jeho přátelé, než ten, jehož tvorbu nečte skoro nikdo?

Jak se vlastně pozná spisovatel? Nebo talent? 
Ani Google na tohle nemá odpověď. 

Když jsem začínala psát Strange, bylo mi čtrnáct a byla jsem v tercii (osmá třída). Na tyhle začátky vzpomínám moc ráda. Psala jsem to po kapitolách a několik lidí je vždycky četlo, ptali se mě, kdy bude další a bavilo je to. Byl to strašně krásný pocit. 

Ani nevím, co se stalo potom. Dopsala jsem knihu a kamarádky mi jí chválily, líbil se jim konec, mně bylo skvěle... Cítila jsem se talentovaná a výjimečná.

Samozřejmě jsem psala dál. Jsou to už čtyři roky, co píšu, a tyhle časy jsou ty tam. Teď píšu takřka jenom pro sebe. Pokračování Strange nečetla skoro žádná kamarádka. Jednu jsem do toho musela téměř nutit, a i tak nevypadala, že by jí to bavilo. Protože normální knihu je schopná přečíst za pár dní a s tímhle se prala asi měsíc a půl. Strašně mě to mrzelo. Beru to tak, že když je kniha dobrá, člověk ji přečte rychle, protože je zvědavý na pokračování, užívá si text a postavy... Bylo mi to vážně neskutečně líto. Pak jsem začala psát třetí díl, se kterým se peru už asi rok a půl. Proč? Protože nevím, jak dál. Nevím jak pokročit v ději, nemám se o tom s kým bavit, protože se bojím, že je budu otravovat a navíc většina kamarádek druhý díl ani nečetla.

Ve chvílích, kdy už prostě nevím jak dál, nejsem schopna vymyslet pokračování, nebo najdu nesrovnalosti, bych se vším nejraději skoncovala. Mrzí mě to neskutečně a připadám si netalentovaná a moje úsilí je zbytečné. Jenže pak si vzpomenu, co všechno mi psaní přináší. Je to moje terapie, moje snění s otevřenýma očima, je to můj svět. Nechci to vzdávat, vážně nechci. Chci o to bojovat a bojuji o to s každou kapitolou, kterou čtyřikrát přepisuju, abych se zbavila nesrovnalostí, kterých si všímám moc pozdě.

Psaní je pro mě ventilem z duše, možností zapomenout na sebe a být někým jiným, možností realizovat sebe i svoje sny a touhy. Hlavně je to ale možnost, jak předat dalším lidem svoje příběhy, myšlenky, poučení, které chci sdělit. Třeba se nikdy nestaly a ani nestanou mně, ale moje mysl je prostě zpracovala a řekla si, že by stálo za to, kdyby o nich vědělo co nejvíc lidí. 
Psaní je pro mě zábava i povinnost sama k sobě i dalším potenciálním čtenářům. Psaní je láska. Psaní je touha k životu, touha zachytit ho v co nejvěrnější podobě a sdělit co nejvíce lidem, že nejsou sami a nikdy nebudou. Psaní pro mě jeden z nejúžasnějších pocitů na světě a nic bych za to nevyměnila.

Ale když to nikdo nečte, jsem ještě pořád spisovatelka? Jsou moje příběhy dobré? Co když to nikdo nečte proto, že je to strašné a číst se to nedá? Vím, že můj názor je neobjektivní. Jak bych si o sobě mohla myslet, že neumím psát, když si na tom tak zakládám? Když je to to, co mne mnohdy drží jako jediné nad vodou? Je to pro mne těžké. Ale vím, že to nevzdám. Budu psát dál. Jsem spisovatelka?

Všechno v pořádku

Aneb, podařilo se mi design dát zase dohromady. Můžu vám říct, že jsem si oddychla :D Už jsem si myslela, že to tady budu muset zabalit :D

Books make me fly :)

 Fotka, se kterou jsme vyhráli cenu v soutěži na Knihcentru :D
I když lidé létat nedokážou, knížky jim k tomu můžou pomoct, jako mně :)

Charakter člověka

Řekli byste o mně, že jsem vegetariánka, když nejím tuňáka?

Zuby, tunelizace a jiné horory

Nevím, jestli vás to bude zajímat, ale prostě jsem se chtěla vypsat... :D V pondělí mě čeká horor zase a navíc tohle chci sepsat už dlouho, pro případ, že by někdo hledal, co znamená "tunelizace nevyrostlého zubu" a našel děsivý spis o operaci v celkové anestezi...

No a tohle jsou přesně moje zážitky z rovnátek.

Trhali mi čtyři mléčný zuby. Fajn. Byla jsem malá, neřešila jsem to. Ale ta injekce šíleně bolela, pamatuju si, jak jsem zvedla ruce, aby už ten hnusák musel přestat, tlačilo to a štípalo, fuj.

Potom stříhání uzdičky. Pamatuju si ten šílenej operační přehoz s dírou na mojí pusu. Byla jsem malá a v kapse jsem měla modelínu, kdo který jsem chtěla dloubnout vždycky, když mě to bude bolet, v ruce plyšovýho králíka.

Ale nějak jsem to taky přežila, potom mi týden padaly stehy do pusy.

Pak přišly vyndavací rovnátka. Největší hnus na světě. Nosila jsem je asi pět let.

Pak konečně rovnátka na horní zuby. Jenže předtím mi trhali čtyřku, nad kterou jsem měla nevyrostlý špičák. Bála jsem se šíleně, to trhání bylo moje noční můra pěkně dlouho. Dělali mi to před dvěma roky, ve čtvrtek. Vstala jsem a jeli jsme tam, zubař si přišel o hodinu a půl později, takže si asi umíte představit, jak mi bylo.

A dyž jsem konečně přišla na řadu, alespoň máma na moje příkazy požádala, aby mi tam stříknul umrtvující vodičku, aby to tak nebolelo, protože mám odjakživa hroznou hrůzu z injekcí. Doktor to udělal a potom mi ten zub opíchnul dokola. Tlačilo to a něco mi teklo do pusy, načež jsem zřetelně cítila, jak mi zub jede z dásně ven, ale nebolelo to.

"Zkousnout a půl hodiny to tam nechat," řekl doktor a strčil mi do pusy vatovej tampón. Tak jsem vesele vstala, jenže se mi zamotala hlava. Tak jsem si poležela nadoktorvě gauči ve vedlejší místnosti :D.

TUNELIZACE

... aneb ten zlounskej špičák nikde ani po půl roce.

Takže mě doktorka objednala na tunelizaci. Z toho jsem měla ještě víc naděláno, protože se jednalo o broušení kosti a dělání tunelu až nahoru do dásně k zasranýmu špičáku.

To ráno pršelo, přála jsem si nikdy nevyjít z domu. Bylo to úterý a já si v životě víc nepřála být ve škole.

Otec se pro mě zastavil doma asi okolo devátý a já brečela, že nechci. Ale šla jsem :D.

Tak jsme dojeli až k poliklinice a vyšli nahoru (nebo výtahem? už nevím :D). Posadili jsme se do čekárny a otec se smál příjmení sestry. Mně to v tu chvíli vtipný nepřišlo ani trochu, seděla jsem tam, uzlíček nervů.

V tom se otevřely dveře.

Doktor už na mě čekal.

10 faktů o mně

... miluju házení věcí z okna. Fakt. Ale nebojte, pod mým oknem je trávník. Takže nikomu (snad kromě pejskařů) nic na hlavu nespadne. I tak je dole ale pěkná sbírka. Před několika týdny jsem tam našla svojí kartičku na oběd, kterou jsem tam ale neházela a myslela jsem, že jsem ji ztratila.
... strašně mě fascinuje jádro. Jaderné bomby, jaderná energie, jaderné elektrárny. Černobyl - Moc se tam chci podívat, jakmile mi bude 18 (protože tam do té doby nepouštějí)
... mám ráda zvedaní poklopů a objevování míst, kam by nikoho jiného nenapadlo chodit. Jako třeba kryty, střechy a tak podobně
... víc než upravování sims mě baví upravování lidí. Photoshop umí prostě zázraky a tak se z nenamalovaný holky může stát dost realisticky namalovaná holka =D.
... mám ráda zombie a taky se za ně ráda převlékám =D.
... neskutečně ráda mluvím s kamarádkama o svých příbězích "knihách". Divím se, že jim ze mě nešibe, protože už si musí myslet, že ty postavy znají osobně
... ráda probírám lidi. Jakékoliv, od spolužáků po fiktivní postavy. Nepomlouvám, prostě je probírám =D. Co udělali, proč to udělali a tak podobně :D.
... nejím celou mrkev. Vždycky nechám konec =D
... mám ráda organizaci a pořádek, ale přijde mi, že si svoje věci moc zorganizovat neumím. Ze zdánlivě účinného roztřídění vznikne mírný chaos.
... ráda ovládám lidi =D.