Recenze: Barvy lásky - Nespoutaná (Kathryn Taylor)

Nesnáším erotické romány. 50 odstínů šedi jsem dočetla do půlky a pak si přečetla konec, protože mě to nebavilo a nudila jsem se, bylo to celé o ničem a Ana byla neuvěřitelně hloupoučká a měla jsem pocit, že jestli ještě jednou uslyším o "mém podvědomí" nebo "vnitřní bohyni", začnu ječet a prohodím tu sračku oknem, což by se mi fakt nevyplatilo, protože byla z knihovny. Teď jsem ale v knihovně viděla Barvy, tak jsem se rozhodla je zkusit, jenom čistě ze zvědavosti. A verdikt? 

Autorka: Kathryn Taylor Nakladatelství: Moba Počet stran: 300 Vyprávění: ich forma z pohledu Grace  Anotace: Grace je mladá a nenápadná dívka, která se o muže zatím nijak dvakrát nezajímala. Během své stáže v Londýně se však setká s charismatickým Jonathanem Huntingtonem, který ji probudí ze spánku. Grace se s ním stále hlouběji a hlouběji propadá do světa temných tužeb, ztrácí se ve víru svého chtíče. Zatímco Jonathan stále více prahne po naplnění své milostné touhy, Grace si musí uvědomit, jak nebezpečné jsou její city.

Začátek byl docela fajn. Autorka píše jednoduše, ale čtivě. Grace vypadala po třech stránkách docela sympaticky. Jenže už když běžela celá šťastná za Jonathanem, protože si myslela, že jí čeká na letišti, když naletěla podvodníkovi, co se jmenoval Will Scarlett, to s ní začalo jít s kopce a s tím i moje mínění o její inteligenci. 

Postupem knihy vyšlo najevo, že Grace je neskutečně hloupá.
Přestože jí Jonathan pořád opakoval, že nechce vztah, jen sex, jí to bylo jedno a samovolně se pasovala se do role jeho přítelkyně. Přestože se popsala jako plachá, když s Jonathanem mluvila nebo jednala, vůbec taková nebyla. Navíc zněla, že je neuvěřitelně přesvědčená, že ji Jonathan miluje, ten se ale choval poměrně odtažitě a studeně jako psí čumák. Spíš zněla dost sebejistě. Takže jsem Jonathana docela litovala, že ho Grace takhle uhnala.

Tohle bych někdy ráda vzkázala Grace. .

Její chování mě iritovalo pořád. Autorka se z ní snažila udělat takovou tu typickou nešikovnou, bezbrannou hrdinku, ale na druhou stranu se Grace chovala sebevědomě a úplně jinak, než kam se jí snažila autorka napasovat přímým popisem skrz její vlastní myšlenky. Mimo to se chovala jako totální husa bez mozku, třeba když se opila na večeři s jakýmsi hrabětem. To byla zralá na pořádnou facku.

Musím knize ale připsat k dobru, že autorčin styl je jednoduchý a čtivý. Není to nic totálně hloupého, ale ani žádné mistrovské dílo. Prostě čtení na líné odpoledne, kdy se chce prostě odreagovat a zabít čas.

A zápletka? V podstatě žádná, nebo jenom hodně triviální. Jonathan ani nemá žádné temné tajemství, které by to ozvláštnilo, prostě jenom od začátku do konce nechce vztah.
V celé knize jde jenom o sex, ze kterého toho autorka taky moc nevyždímala, není tam pořádná zápletka, pořádná myšlenka, neobohatí čtenáře, nic mu nepřinese. Kniha uplyne jako voda, aniž by zanechala nějaký hlubší dojem. To i ve Stmívání na mě sex zanechal hlubší dojem, a to byl popsaný jenom koncem odstavce.

A konec knihy? V jednu chvíli prostě Grace přeskočí v hlavě. Autorka udělala slušný cliffhanger a uřízla knihu přesně na začátku rozhovoru. Mně to ale nechalo totálně chladnou a na druhý díl mě fakt nenalákalo. Nedá se říct, že bych napětím nedýchala a bála se o hlavní hrdiny a klepaly se mi kolena, než se dočtu, jak to skončí. Ani náhodou. Tohle je přesně jedna z těch knih, u které je předem jasné, jak to celé dopadne.

Velké plus knihy je, že to autorka nenatahovala tak jako E. L. James svých 50 odstínů. Tohle docela uteklo, přelouskala jsem knihu za necelé dva dny. Netáhla se aspoň jako žvýkačka přilepená k botě, přestože úrovní to k ní nemělo daleko. Bylo to ale něco jako 50 odstínů, autorka se jimi inspirovala, to bylo hodně znát. Líbací scéna ve výtahu, panna a miliardářský vůdce korporace, klišé, ach samé klišé... 

Já fakt nechápu, co těm milionům čtenářek přijde sexy a vzrušující na nevinné panně a mocnému muži, který je ve všech ohledech nad ní. Já nevím, ale mě by se třeba líbil rovnocenný vztah, kde bych si byla se svým partnerem rovna a nemusela se mu ve všem podřizovat a dělat to, co mi nařídí. To ale asi není dost rajcovní, hádám. 

Během čtení jsem si častokrát vzpomněla na jednu scénu z Rebelů:

Klady	Zápory
Čtivost a krátkost příběhu. Na pěti stech stranách bych ho asi nezvládla.	Graceina tupost a přesvědčenost, že ji Jonathan miluje a že s ním chodí.
Annie, Ian a Marcus, Graceini přátelé; a Sarah, sestra Jonathana, to byly docela sympatické postavy	Hodně slabá zápletka.
	Žádná originalita, spíš přepis 50 odstínů šedi. Ovšem lepší přepis.
	Hloupoučkost celého příběhu, předvídatelnost, prostě NUDA.
	Jestli ještě jednou uslyším o „mojí perle“ budu křičet.

Hodnocení: 10%

Typický knižní hrdina

Už to na blogu asi dvakrát bylo, ale ztratilo se mi to :( A fakt za to nemůžu. Takže jsem to přepsala.

Jméno

Obvykle nějaké zvláštní, nepoužívané, nebo nějaká důmyslná zkratka či velmi skromná přezdívka. Popř. něco se zvláštním významem. Dát někomu jméno prostě proto, že je hezké? Pche.

např.: Edward - nepoužívané, Patch - důmyslná přezdívka, Shay - zkratka, která by normálního člověka nikdy nenapadla...

Oči

Obvykle neobvyklé.

např. stříbrné, fialové, zlaté, žluté

nebo s jinými znaky, např. s růžovými puntíky, medově zlato fialovým žíháním...

Hlavně ty puntíky. Když má hrdina zelené oči, musí v nich být jantarové tečky. Nutně.

Recenze: Prozření Mary Dyerové (Michelle Hodkin)

Autor: Michelle Hodkin Počet stran: 368 Nakladatelství: Brio Rok vydání: 2013 Vyprávění: Ich forma Anotace: Když se Mara Dyerová probudí jednoho dne v nemocnici a vůbec netuší, jak se tam dostala, má pocit, že život už nemůže být podivnější. Může. Věří, že za nehodou, při které zemřeli její přátelé, musí být něco víc. Nemýlí se. A po tom všem, čím si prošla, nevěří, že by se mohla ještě někdy zamilovat. Plete se.

Mara se probudí v nemocnici, potlučená, aniž by tušila, co se stalo. Dozvídá se, že na ni a její nejlepší kamarádku Rachel, kluka Juda a jeho sestru Claire spadl starý ústav pro choromyslné, Tamerline. Přežila jen ona. Aby unikla děsům a svému šílenství, stěhuje se s celou rodinou na Floridu. Ani tady ale neuteče hrůzám a děsům. A jak se zdá, ani svým mrtvým přátelům...

Kniha zaujme už podle anotace a rozhodně má potenciál. Čtenář neví, vlastně ani trochu netuší, co se vlastně s Marou děje. Je šílená? Má jenom posttraumatickou stresovou poruchu? Nebo je v tom něco víc?

Každopádně obsah knihy jako takové mne dost zklamal a hodně jsem se nudila. Jistě, části, u kterých Mara ani čtenář neví, jestli je šílená nebo ne, jsou zajímavé, ale jinak... Jedno odrbané klišé za druhým:

Za 1: Gay nejlepší kamarád. Naštěstí se z něj potom vyklubal bisexuál. Už na tohle ale vážně začínám být alergická. Stejně je to třeba v Bez naděje. K hrdince, která je nová ve škole, přijde kluk, který je gay a stanou se z nich kamarádi. 

Za 2: Školní královna Anna, která, jak se dalo čekat, Maru nesnáší.

Za 3: NOAH. Panebooože. Opravdu, klasický dokonalý hrdina. Neskutečně mě vytáčel. Oblíbený a populární, mohl by mít kohokoliv, ale vybral si (samozřejmě) Maru. Sice má pověst sukničkáře, ale samozřejmě z něj vypadne, že to nemyslí vážně, že miluje jenom Maru, bla bla bla. Navíc je strašně chytrý a bohatý. Nakonec se to sice vysvětlilo, ten jeho abnormální zájem o Maru, ale i tak jsem protáčela oči a celý ten jejich vztah mě nehorázně nudil. 

Za 4: SAMOZŘEJMĚ se Mara nemůže s Noahem vyspat. Samozřejmě, jak jinak!

Už když Maru začal sledovat Noah, jsem věděla, že se do dočtení budu muset nutit. Kniha mě nudila, právě díky všem těmhle klišé. Ano, Mařiny problémy byly zajímavé a zaujaly mne, ale popravdě bylo od začátku jasné, že žádný blázen není. To by jí autorka neudělala. 

Vážně mě vytáčí, jak je většina těchhle holek dokonalá, i když se to autorka snaží udělat tak, že má problémy, bla bla bla. I když jsou popisovány jako nové ve škole, které nemají kamarády, které mají nějaký problém, nejsou skoro ničím speciální, samozřejmě si je vyhlédne ten nejkrásnější kluk a dotírá za nimi. Panebože. Copak by to nemohl být nějaký milý nenápadný kluk? Musí to být vždycky školní princ?

Konec to trochu napravil. Byla jsem sama překvapená, že mě to trochu obměkčilo. Ale i tak. Autorka se mohla vydat trochu jinou cestou, než tou, která je pro tento žánr předem vyznačená značkou "klišé jděte tudy". Přesto ale dávám 30% za to, že byla kniha poměrně čtivá a rychle ubíhala. A ještě těch 5% za téma, které se dozajista bude ještě rozvíjet v dalších dvou dílech. To autorka vybrala dobře a zajímavě, to jediné.

Neříkám, že vás Prozření nebude bavit. Je to dobře, čtivě napsaná a docela zajímavé téma. A spoustě lidem ani nebudou všechna ta klišé. Bohužel ale nejsem jedna z nich a podobných knih už jsem četla strašně moc. Přesto ale pořád zkouším další. 

Hodnocení: 20%

Knižní klišé - Vztahy ve škole

Vítejte v nové rubrice, kterou jsem nazvala Knižní klišé, jak jste si asi všimnuli :D Rozhodla jsem se začít sepisovat všechny klišoidní postavy a situace, prostě všechno, co se objevuje v knihách dost často a přitom je to až nelogické.

Gay kamarád. Co si budeme povídat, každá holka nějakého takového má, že? :D Ne, vážně. Já teda ne. Na rozdíl od většiny knižních hrdinek. Klasická situace: Dívka je nová ve škole a nikoho tam nezná. Téměř okamžitě je outsiderka. A v tu chvíli, kdy vkročí do třídy, za ní přijde kluk, na kterém je na první pohled poznat, že je gay. Ten se jí hned představí a skamarádí se spolu.

Chápu, že je dobré, aby se hrdinka s někým kamarádila, ale nejsem si jistá, jestli je v téhle době gay kamarád to pravé. Zrovna jsem četla za sebou dvě knihy - Bez naděje a Prozření Mary Dyerové - a v obou byla holka nová a okamžitě za ní přišel gay a stali se z nich kamarádi. Téměř ta samá situace. 

Školní královna. Každá škola takovou má, že? Takovou namyšlenou, krásnou, oblíbenou princezničku, královnu školy, která hrdinku (jak jinak) nesnáší. Ovšem není to úplně nutné. Stačí, když je v příběhu následující:

Největší hezounek. Nejkrásnější kluk z celé školy. Rebel. Rozcuchaný. S uhrančivýma očima. Naprosto nádherný a nedosažitelný. A... chce naši hrdinku, samozřejmě! Označila bych to jako klasický nesplněný sen čtenářek a autorek: že se o ně zajímá ten nejlepší, nejžádanější kluk, což totálně vytáčí jejich nepřítelkyně. Jistě, musí to být super pocit, ale když se nás autorka snaží přesvědčit, že na hrdince není nic zvláštního, že je prostě obyčejná holka, a pak sáhodlouze vysvětluje skrz ústa hezounka, že si ji vybral, protože má ty nejmodřejší oči na světě, ty nejzrzavější vlasy, tu nejkrásnější vnitřní krásu, bla bla bla.... 

Skoro nikdy to není nějaký nenápadný, ale hezký kluk. Ne. Musí to být naprostý školní idol. Nejlépe ještě, když jeho bývalka bude školní královna a gay kamarád o něm několikrát prohodí, že je k nakousnutí, nebo že by si dal taky říct. A taky, ačkoliv je to děvkař, žádnou holku před hrdinkou nemiloval doopravdy a jedině s ní je to jedinečná Láska s velkým L. Jo, a taky by z něj mohlo vypadnout, že je ještě ke všemu panic. Dokonalé, že? Dokonale nereálné.

A teď si vezměte, že se o naší hrdinku zajímá ten největší školní fešák, pan neodolatelný. A ona neví. Není si prostě jistá, jestli je to správné, jestli jí to dovolí její bývalý, jestli jí to dovolí její svědomí, jestli, jestli....

Takže ho ani nedovolí ji políbit. A on za ní pořád dolejzá, škemrá, kupuje jí dárky, zve jí na večeře, než se podvolí. Tak nevím, ale tohle taky ve skutečnosti moc nefunguje. Každá holka při smyslech by se na takového kluka vrhla hned. A každý takový kluk by neměl zapotřebí skákat za nějakou obyčejnou holkou, když by mohl mít deset dalších, no ne? A navíc, hrdinka je přece naprosto obyčejná dívka. No, a to já jsem taky. A stalo se mi někdy, že by za mnou poskakoval největší krasavec? Ne. Co vám?

Samozřejmě. Dívčí příběhy, fantasy, young adult... Takovéhle příběhy jsou prostě dívčí fantazie, které se mají splnit pomocí hrdinek. Ale čeho je moc, toho je příliš. A i když někdy mě to baví, číst to posté už fakt nepotřebuju. Sto příběhů, stokrát nenápadná hrdinka, stokrát hezounek, který ji bezvýhradně chce, tím víc, že ona ze sebe dělá nedostupnou nebo ho odmítá... 

O to víc jsem pak ráda, když najdu nějakou výjimku. A o to víc vím, že na tohle si musím dát v psaní pozor, protože mě to tak neskutečně vytáčí.

Jo, a nezapomeňte, ať je hrdinka panna. Nejlíp, ať se s nikým předtím nelíbala. Nebo ať se klidně líbala, ale panna to musí být VŽDYCKY.

Škola noci: Velmi kritická recenze

Už ani nevím, jak dlouho tomu je, co jsem četla poslední knihu o Škole noci, ale našla jsem tuhle svoji kritickou recenzi a nemůžu se o ní s vámi nepodělit. Napadlo mě, že bych si mohla půjčit nějakou tuhle knihu a znovu si jí přečíst, ale už si připadám totálně odtržená od toho naivňoučkého světa, který autorky v těhto knihách stvořily :D

Jako každý upíří a fantasy fanoušek jsem četla snad všechno, co v žánru Young fantasy, Fantasy a Urban fantasy vyšlo. Musím říct, že jsem narazila na lepší a horší knihy, realističtější a méně realistické, atd. Když jsem na jednom blogu četla o tom, kolik dílů Školy noci se plánuje, zůstala jsem jenom zírat. Přemýšlela jsem, o čem to proboha všechno bude? Když jsem se ale prokousala k šestému dílu, došlo mi, že celá série je tak vymyšlená a nerealistická blbost, že autorky nebudou mít problém vymyslet dalších padesát dílů.

Pokud jste Školu noci nečetli, nevím, jestli vám mám doporučit, abyste ji četli, nebo ne. Kniha má něco do sebe, je celkem čtivá, a pokud jste dobrý čtenář a máte volný den, máte jednu přečtenou za odpoledne.

Jenže... Rozhodně od knih nečekejte nějaké extra promyšlené smyslupné dialogy, nečekané zvraty nebo něco, co se děje v každodenním životě.

Recenze: Štěstí na dosah - Irena Petříková

Autorka: Irena Petříková

Nakladatelství: Fragment, 2013

Počet stran:

Vyprávění: ich forma z různých pohledů

Ireně se splní přání – společně se dvěma kamarádkami odlétá na prázdniny do vysněného Londýna. Města, ve kterém září spousta hvězd nejen na nebi… Irena v něm prožije svůj sen, lásku i smutek. Podaří se jí najít svoje štěstí?

Také jste někdy snily o klukovi z plakátu? Co byste dělaly, kdyby stál najednou před vámi?

In the stars

Být slavná, úspěšná, dokonalá, mít slavnýho kluka, potkat svého idola. O tom touží nejedna dívka. Irena Petříková si ten sen splnila. Stala se hlavní hrdinkou svojí vlastní knížky a setkala se se svou oblíbenou chlapeckou skupinou, byť jen v poměrně přeslazeném snu.

Jakožto pan a paní Dokonalí se Harry s Irene se do sebe zamilovali během jednoho dne a během dalších dvou nemuseli řešit nic menšího, než Irenin románek s jindy dokonale úžasným kamarádem Niallem, zatímco s Harrym, jakožto panem Pravým, samozřejmě dokonale počestně váhala přes měsíc, jenom aby to neuspěchala. Mimo to v prvních dnech musela Irene řešit strašné srdcervoucí otázky, které zanechaly stopu jistě v nejedné romantické duši. Irene si (i přes obrovské sympatie a jiskření, které by dokázalo rozsvítit žárovku) nebyla tak úplně jistá, zda pana Dokonalého miluje a zda on miluje ji a nebere ji jenom jako úlet na jednu noc. Také , že jí vadí jeho dívka, že nechce aby o tom věděli kamarádi, potom fanoušci. 

"Připadá mi, že Oliver kouká po Irene," načala Liz nové téma. "No taky se mi zdá, občas si přeju být na jejím místě," odpověděla jsem. - Kate, str. 23

Recenze: Vytržení

Název: Andělé 3 - Vytržení
Autorka: Lauren Kate
Nakladatelství: Knižní klub
Vyprávění: Er forma

Anotace: Ve třetím dílu série Andělé se dál odvíjí příběh Luce a Daniela. Luce s jistotou cítí, že někde v jejích minulých životech se skrývá něco - nebo někdo -, co by jí mohlo pomoci v tom současném. A tak se vydá na nejdůležitější pouť tohoto života: vrací se napříč věčností, stále hlouběji do minulosti, a stává se svědkyní svých dřívějších vášnivých vztahů s Danielem. S jediným cílem - najít klíč, který odemkne jejich lásce dveře do budoucnosti.

________________________

Postavy a děj? ... ale prosím vás, s tím si nelamte hlavu, hlavně že se všichni máme dobře...

Lucinda je ta nejdokonalejší postava, s jakou jsem se za poslední dobou setkala. Nemá jedinou špatnou vlastnost, je krásná a ve všech svých životech se jmenuje nějak podobně. Jo a jejich láska s Danielem je úplně nejvíc největší a žádná jiná se jí nevyrovná. Většina lidí o takové lásce jenom sní!
Nevím, jestli autorka sama sní o  nějaké obrovské lásce, nebo si myslí, že se svým mužem zažívá lásku, o které si ostatní nechávají jenom zdát, ale neustálé omílání toho, jak jsou Luce s Danielem nejvíc nejzamilovanější a jejich láska je LÁSKA DUŠE, KTERÁ TRVÁ NAVŽDY!!! mě trochu hodně sralo, zvlášť poté, co jsem už asi ve dvacáté kapitole za sebou četla, jak má Daniel strašně krásnou duši a jak hluboce se milují.