Modrooká - 2. Kapitola

1. díl najdete zde. Moc vám všem děkuju za komentáře u předchozí kapitoly a za všechny nové followery, moc si toho vážím :)

Okamžitě se mi udělalo špatně od žaludku. 

Všechny vnitřnosti se mi stáhly, jako by se chtěly bránit. A také že chtěly. Ten kluk právě viděl moje nejhorší tajemství. Zhatila jsem celé úsilí mých rodičů. Snažili se mě zachránit, zachránit mi život a já jsem to zahodila první den. První den. Opatrně jsem čočku uchopila, ale už jsem na ni neviděla. Můj pláč ještě zesílil. Štkala jsem, vzlykala, z očí mi tekly slzy a určitě jsem měla úplně oteklý a flekatý obličej, nemluvě o nateklých, podrážděných očích a řasence, která mi ušpinila tílko. Cítila jsem, jak mi vyklouzává i druhá čočka a dře mě v oku.

„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat,“ omluvil se ten kluk mírným, ale trochu zdrženlivým tónem. Nedokázala jsem si ho pořádně prohlédnout, dokud mi tak strašně tekly slzy. Nedokázala jsem to ovládnout. Takže jsem mlčela a čekala, co udělá on. Už jsem téměř viděla, jak běží zpátky do školy a někoho volá, aby mě zadrželi a zavolali gardu.

Místo toho ale napřáhl ruku s kapesníkem. To mě překvapilo. Nevěděla jsem, jestli ho mám přijmout, když ho každým okamžikem budu nenávidět. Ten můj, který jsem měla už zmačkaný z dřívějška v kapse tepláků na cvičení, se už ale pomalu rozpadal, jak byl mokrý. Takže pokud jsem se chtěla dát alespoň trochu do pořádku, než budu muset mluvit s ředitelkou nebo nějakým jiným člověkem, potřebovala jsem ho přijmout.

Nakonec jsem tedy natáhla ruku a kapesník přijala. Otřela jsem si slzy a vysmrkala se. Levé oko mě nesnesitelně dřelo, téměř jsem ho nedokázala udržet otevřené. 

„Díky,“ zahuhlala jsem. Nechtěla jsem mu projevovat vděčnost ani nic jiného. Vyčkávavě jsem se na něj zadívala. Strach zvítězil nad smutkem, ale slzy mi pořád ještě tekly. Teď to ale byl smutek nad tím, co bude s rodiči a nad tím, jak jsem nám to všechno strašně pokazila. A taky strach. Odvedou mě a uvězní. A tam mě nechají vyhladovět, nebo mě ubijí k smrti. Nemohla jsem uvěřit, že se to děje, ne mně, ne teď, ne díky tak hloupé náhodě…

„Pojď, než tě někdo uvidí,“ řekl ten kluk tiše. Vzhlédla jsem a konečně pořádně zaostřila na jeho tvář. Udivilo mě, že je tak hezký. Měl světlé vlasy a tmavé oči. Samozřejmě. Nenávist se konečně dostavila. Zvedla jsem se, uvolněnou čočku opatrně na dlani. Otočila jsem se a moje tělo se napjalo a připravilo k útěku, jediné normální reakci. Nechápala jsem, proč mi to tak zatraceně dlouho trvalo.

On to ale nejspíš čekal, protože byl rychlejší. Popadl mě za ruku, ve které jsem držela tenkou, křehkou čočku, až mi vypadla na zem. On udělal krok dopředu a stalo se nevyhnutelné. 

Šlápl na ni.

„Ne,“ vydechla jsem, přestože už mi bylo jasné, že jedna čočka mě nezachrání. „Pusť mě!“ sykla jsem a začala se kroutit. Otočila jsem se a snažila se ho nakopnout, ale držel mě tak akorát daleko, že jsem na něj nedosáhla. 

„Neboj se, nechci ti ublížit!“ ujistil mě rychle. Vlasy měl po stranách oholené velmi krátce, ale od temene hlavy je měl delší a vytvářely mu patku, která mu teď padala přes oči. 

„Jasně!“ vyjekla jsem sarkasticky. Držel mě pevně a bolelo mě zápěstí. Podíval se na svou ruku na mé a trochu stisk uvolnil, ale ne natolik, abych se mu mohla vytrhnout.

„Věř mi, prosím. Neudám tě, rozumíš?“

To mě konečně zarazilo. Přestala jsem se zmítat a zadívala se na něj. „Ne?“ kníkla jsem. Rozhodně zavrtěl hlavou a pousmál se. 

„Neboj. Ale teď pojď rychle se mnou.“ 

Vyděšeně jsem střelila pohledem doleva a uviděla učitelku tělocviku, jak k nám míří. Byla asi třicet metrů od nás, ale už mě poznala a viděla jsem znepokojení v její tváři, a jak zrychlila, když mě poznala.

„Rychle,“ pobídl mě a aniž by pustil mé zápěstí, se vydal na opačnou stranu. Mířil ke škole.

„Ne!“ sykla jsem znovu a odtáhla se od něj, až byly naše ruce mezi námi natažené jako lano napjaté k prasknutí. 

„Nech už toho!“ Jeho hlas byl najednou popuzený. „Jestli chceš jít do lágru, posluž si. Já ti nemusím pomáhat!“

Zase jsem se zarazila. Nebylo ale už o čem přemýšlet, protože učitelka volala moje jméno z nebezpečné blízkosti. Musela jsem se rozmyslet hned a instinkt mi velel pokračovat s tím klukem, protože se v tom skrýval příslib bezpečí, ačkoli to mohla být past.

Popoběhla jsem tedy k němu. Běželi jsme vedle sebe dokud jsme se nedostali do školy. Budova byla velká a temná a na rozdíl od venkovního dusna v ní panoval příjemný chlad.

„Tudy,“ řekl kluk a vlekl mě za sebou, až jsme se dostali na nejbližší pánské záchody.