Jak napsat dobrou přímou řeč?

Dneska nebudu mluvit o tom, jak napsat přímou řeč správně, přestože mě nesmírně vytáčí, když je například na konci věty tečka a pak následuje věta uvozovací. Když někdo sám píše, musí i číst. A když čte, skutečně nechápu, jak může psát přímou řeč pořád špatně. Nebo lépe řečeno, teď už to nechápu. Když jsem začínala psát, nepsala jsem zásadně na konci přímé tečky čárky, i když jsem pak psala uvozovací větu. 

Pokud se budete držet tohoto základního přehledu, neuděláte chybu. Nezapomínejte ale psát uvozovky stylem 66 99, tedy první jsou dole a druhé nahoře. Třeba blogger píše oboje nahoře, to je anglický a americký způsob. Proto vám doporučuji, když píšete na Wattpad nebo přímo v bloggeru, piště texty nejdřív do Wordu - ten dělá uvozovky automaticky nejdřív dole a na konci věty nahoře.


O tom tady ale nechci mluvit. Chci mluvit o tom, že když píšete knihu, děj na přímé řeči v 90% případů stojí. To, jak postavy mluví, jak se vyjadřují a jaké používají slovní obraty, je důležitou součástí, o které ale mnoho začínajících autorů neví nebo se jí vůbec nezatěžuje.

„Eeee..."

Na začátek vám něco poradím: Běžte mezi lidi a poslouchejte, jak se spolu baví. Zaměřte se na to, jaká slova často používají, jestli mluví spisovně, jestli často používají cizí výrazy a podobně. Opravdu tohle cvičení doporučuji. Je to zajímavé, zaměřit se na různá slova a zvuky, které jste předtím ani nevnímali. Hlavně ale  zjistíte jedno: Lidská řeč se hemží věcmi jako "ehm, ee, ëëë..." - zkrátka zvuky, které člověk vydává, než zformuluje myšlenku. Dělá to skoro každý, řekla bych, že v různých situacích snad i úplně každý. Je to přirozené a normální. Takhle mluví lidi. 

Ale umíte si představit, jak hrozné by bylo číst knížku, ve které by přímá řeč vypadala asi nějak takhle: 

„Hej?"

„No?"

„Víš, co je dneska k tomu obědu?"

„Jo, jednička je čočka ještě s něčím... eee... s vajíčkem? ... A dvojka... to budou asi ty s těstoviny s tuňákem, ne?"

A to je, prosím, naprosto reálný dialog, který jsem "opsala" při rozhovoru. Nezáleží na tom, jaký je obsah řeči, nezáleží na tom, kdo si s kým povídá. Takhle to vypadá v reálu, ale v knize to takhle vypadat NEMŮŽE. A to když se budete snažit psát maximálně realistický příběh. A to ani nemluvím o slovech jako "no, jakože, takže..." A samozřejmě o zájmenech, které cpeme skoro před každé podstatné jméno: „Kde mám ty kalhoty, kde mám to sako, kde je ta večeře, co bylo k tomu obědu..." Schválně si toho zkuste všimnout. 

Mimo to se klasické "přemýšlející zvuky" nedají moc dobře napsat :D Když píšete „ehm" tak to budí dojem, že je postava nejistá nebo rozpačitá. Když napíšete „eee" tak to může budit dojem jakési rozvernosti.

Jak to tedy udělat?

Spisovně/nespisovně

Přiznám se, že když píšu, až tak na odlišení v přímé řeči nemyslím. Dávám si ale pozor, aby mladé  postavy - teenageři - mluvily nespisovně, a rodiče nebo dospělí  naopak spisovně. To je asi jedno z největších rozlišení postav. Nemusí to být samozřejmě dané rozdílem rodiče/děti. Můžete to použít i v případě, že je jeden z hrdinů z lepší společnosti a druhý se naopak pohybuje mezi spodinou.

Typická slova a fráze
Toto odlišuje naše vyjadřování i v reálu. Jak už jsem psala výše, jsou to slova jako "no, jakože, takže, ne?" Akorát v reálu je používáme strašně moc, což v knize není ve většině případů vhodné. (Kdy to vhodné je? Například když mluví postava, která v knize nemá tolik prostoru, takže to nebude tak rušivé. Může to být například nějaký zločinec, hlupák, náhodný pocestný...)

Ale můžete použít tato slova velmi chytře. Pokud je budete do textu přidávat s mírou. Některá postava může třeba používat slovo „přičemž." Ne často, ale dost často na to, aby si toto slovo čtenář s postavou spojil. Nebo jiné postavě můžete vložit do úst: „Krucifix."  Možností jsou spousty, ale opakuji: všeho s mírou. Kdyby se to opakovalo v každé přímé řeči, bylo by to k zbláznění.

A stejně tak můžete do řeči některé z postav přidat sprostá slova, nebo například nářečí či dialekt. Pokud je vaše postava třeba z cizí země, můžete jí do řeči vkládat cizí slovíčka.

Kouzlo tří teček a nedokončených výpovědí
Tři tečky... Jo, ty jsou součástí každé knihy. Dá se jimi toho velmi mnoho vyjádřit. Například: rozpaky, nejistotu, smutek, bolest. Třemi tečkami můžete nechat vyznít do ztracena již jasnou větu, můžete jimi ukončit vyznání přerušené polibkem, nebo je můžete použít při nervovém zhroucení, či velmi dojemném vyprávění hrdinovy minulosti.

„Víš já, mrzí mě to, co se stalo. Jsem vážně idiot,“ řekl místo pozdravu a sklopil pohled. /  „Víš... já... mrzí mě to, co se stalo. Jsem vážně idiot,“ řekl místo pozdravu a sklopil pohled.  „Promiň. Promiň. Já,“ kluk o krok ustoupil a já jsem spustila ruce.  /   „Promiň... Promiň... Já...“ kluk o krok ustoupil a já jsem spustila ruce.  „Já,“ zamumlal. Natáhla jsem volnou ruku, ale nechala jí zase klesnout. „Předtím jsem byl vždycky jenom sám.“  /   „Já...,“ zamumlal. Natáhla jsem volnou ruku, ale nechala jí zase klesnout. „Předtím jsem byl vždycky jenom sám.“

Asi každý, kdo má minimální cit pro češtinu chápe ten brutální rozdíl. A teď vám sem hodím tu největší bombu: tohle nejsou moje výmysly. Tedy je to můj text, ale takhle se mi vrátil od korektorky. Teď vám asi vyletělo obočí hezky nahoru, pokud jste smysl tří teček a nedokončených výpovědí pochopili. A nejspíš se i smějete nebo nevěřícně kroutíte hlavou. Moje první reakce, když jsem to viděla, bylo rvaní vlasů. Paní korektorka mi seškrtala skoro všechny tři tečky. Vy na tomto příkladu ale alespoň hezky vidíte, jak hezky se dá třemi tečkami vyjádřit nejistota, nebo dokonce staré známé "eee."

Co je ale na druhou stranu poměrně rušivou chybou, je příliš velké množství tří teček v jedné přímé řeči. Sama jsem to hodněkrát napsala, protože se to v mé situaci hodilo. Když jsem to ale po sobě znovu četla, sama jsem viděla, že ta která výpověď vypadá i stylisticky špatně a divně.

Tři tečky se také používají, když někdo mluví, a pak se jeho řeč vytratí. Pokud vaši postavu někdo přeruší, je lepší napsat pomlčku: 

„Já nevím, on se zkrátka hodně naštval..." 

→ tři tečky symbolizují, že se řeč postavy "vytratila"

„Já ale vážně -"
„Už mlč!"

→ zato pomlčka symbolizuje náhlé přerušení; ať už postavu  přerušil někdo jiný, nebo utnula svou řeč sama

Věty uvozovací

Ty jsou kapitola sama o sobě a častokrát dají spisovatelům velmi zabrat. O těch vám povím něco příště, protože to vydá na celý článek :D 

Snad jsem vám pomohla :) Jaké máte zkušenosti s přímou řečí vy? Dělá vám problémy, nebo jste jí přišli na kloub sami?